Marie Nováková: Děti a poutníci
Vyrostla jsem ve vsi pod kopcem, na kterém stojí barokní poutní areál Maria Loreto, který stejně tak jako Velkou křížovou cestu vybudovali chebští jezuité roku 1667. Křížová cesta s 29 zastaveními byla do krajiny zasazena tak, aby odpovídala délkou i rozmístěním cestě utrpení Krista v Jeruzalémě.
Když jsem se necelý rok před sametovou revolucí narodila, byla Loreta s kaplí Panny Marie a kostelem svatého Ducha zchátralá, prorostlá stromky, bez věží a střech, zbytky zdí počmárané nebo ohořelé. Kapličky křížové cesty na tom nebyly o moc lépe, pokud se vůbec zachovaly.
Čtěte také
Poslední bohoslužba byla totiž na Loretě odsloužena roku 1951. Byla to mše na rozloučenou před tím, než místní malý Jeruzalém pozřelo hraniční pásmo železné opony.
Když by chtěl Všudybud Poutníkovi labyrintem světa ukázat, jak vypadá místo bohem opuštěné, vzal by ho za minulého režimu na naši Loretu. Svatostánek matky boží tu podléhal zmaru, zatímco kraj padl do spárů stavu vládců a stavu válečníků, kteří nebrali ohledy na přírodu, společenství a kulturu pod záminkou ochrany hranic vlasti před nepřáteli. Ty hrozné časy do dneška připomíná soška ve výklenku nad vchodem. Matka s dítětem, Panna Marie s Ježíškem, prostřílená ostrou municí.
Roku 1992 založil Anton Hart, potomek místních hrnčířů a cihlářů, jehož rodina byla z rodné vsi odsunuta, spolek pro zachování poutního místa Maria Loreto. Podařilo se posbírat peníze z německé i české strany a Loreta byla během deseti let opravena.
Čtěte také
Poutníci, zejména z Německa, se začaly na Loretu vracet hned, jak se otevřely hranice, ještě když byla pobořená, přicházeli i po celá léta oprav a navštěvují ji dodnes.
Každé prázdniny za mnou do naší vsi jezdíval o dva roky mladší bratranec Vítek a podnikali jsme spolu dobrodružné výpravy v krajině plné bunkrů, základů obydlí zaniklých obcí, opuštěných kasáren a pobořených kaplí a kapliček rozstrkaných v okolí na místech tajemně pojmenovaných jako Olivová hora nebo Cedronský potok.
Brali jsme přitom na sebe různé role. Hráli jsme si na lovce mamutů, na archeology, na rytíře kulatého stolu, na uprchlé vězně, na duchy a taky na chudinu.
Čtěte také
To se hrálo tak, že jsme na sebe navlíkli ty nejšpinavější vaťáky a nejvytahanější svetry, obuli si křápy s co největším žralokem, na hlavu si uvázali šátky a obličeje si začernili mourem z kamen. Schovali jsme se do lesíka v kopci mezi vsí a Loretou a čekali, až svátečně oblečení, a ještě svátečněji naladění poutníci začnou stoupat po serpentinách.
V lesíku jsme nasbírali klestí a suché větve a ve správný okamžik jsme se vynořili z křoví a s přehrávanou námahou a souchotinářským pokašláváním táhli klacky směrem k domovu. Němečtí poutníci nás tu a tam obdarovali čokoládou nebo markou. Samozřejmě to na nás prasklo a dostali jsme od rodičů pěkně vynadáno. V naší hře ale nešlo o to něco vyžebrat.
Hráli jsme si na chudinu proto, abychom si mohli představovat, co si o nás asi ti nastrojení návštěvníci hovořící cizím jazykem myslí a jak nás litují. Když si na to dneska vzpomenu, přemýšlím, jestli jsme byli tak přesvědčiví anebo měli naši poutníci smysl pro hru a humor, a proto nás obdarovávali.
Čtěte také
Představuju si, že v některé vsi na německé straně hranice možná sedí v chalupě někdejší návštěvníci Lorety a říkají si: „Pamatuješ na ty dvě vyhastrošené děti, jak si každej rok, navlečený v srpnu jak na Sibiři, hráli na chudinu? Za tu srandu si ty marky a čokolády zasloužily.“
Ráda o téhle hře vyprávím, protože svědčí o našem šťastném a bezstarostném dětství. On měl totiž náš dům tu nejopadanější omítku v celé vsi, oblečení jsme dědili po příbuzných, neměli jsme ve špajzu poličku se sladkostmi jako naši spolužáci, nejezdili jsme na dovolené do zahraničí a vařilo se z toho, co zrovna rostlo. My jsme si ve skutečnosti na chudinu hrát nemuseli, protože jsme chudina byli, akorát že v dobrodružných dobách našeho dětství, jsme si toho nevšimli.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Víte, kde spočívá náš společný ukrytý poklad? Blíž, než si myslíte!
Jan Rosák, moderátor
Slovo nad zlato
Víte, jaký vztah mají politici a policisté? Kde se vzalo slovo Vánoce? Za jaké slovo vděčí Turci husitům? Že se mladým paním původně zapalovalo něco úplně jiného než lýtka? Že segedínský guláš nemá se Segedínem nic společného a že známe na den přesně vznik slova dálnice? Takových objevů je plná knížka Slovo nad zlato. Tvoří ji výběr z rozhovorů moderátora Jana Rosáka s dřívějším ředitelem Ústavu pro jazyk český docentem Karlem Olivou, které vysílal Český rozhlas Dvojka.
