Nejsem žádný čaroděj, nedělám zázraky, ale každý organismus dokážu znovu nastartovat, říká muzikoterapeut Lubomír Holzer

8. duben 2018

Lubomír Holzer, přední český muzikoterapeut, speciální pedagog, muzikant, umělec, učitel, ale především muž, ze kterého vyzařuje neuvěřitelný optimismus, klid a zároveň neutuchající energie. V rámci festivalu Prix Bohemia Radio proběhl pod jeho vedením kurz muzikoterapie, bubnování ve skleníku, otevřený pro všechny.

Muzikoterapie je léčebný proces, na který se dá nahlížet z více pohledů. Který je ten váš?

Přístupů v muzikoterapii je celá řada a určitá část z nich spočívá v přístupu psychoterapeutickém. Muzikoterapie ale není psychoterapie, jak si mnoho lidí myslí. Ti, kteří přicházejí právě z oblasti psychologie a psychoterapie, a mají vztah k hudbě, tak nějakým způsobem spojují psychoterapii s hudebními prvky a vytvářejí své koncepty. Já jsem ale speciální pedagog, vystudoval jsem tento obor zde v Olomouci, proto na muzikoterapii nahlížím z jiného pohledu. U pacientů majících mentální postižení, hlubokou mentální retardaci, stařeckou demenci nebo Alzheimerovu chorobu, komunikační úroveň postupně klesá, pacienti vám moc nerozumí. Právě zde muzikoterapie slouží v podstatě jako jediný neverbální komunikační prostředek. Jeden z důvodů, proč jsme ve speciální pedagogice začali dělat umělecké terapie, je potřeba mít nějaký komunikační neverbální prostředek. V psychoterapii je hlavním nástrojem slovo. Můžete ho použít, pokud vám pacient rozumí a je schopen adekvátně reagovat. Pokud je verbální komunikační proces narušen, omezen či nefunguje zcela, máte k dispozici například muzikoterapii.

Vytvořil jste vlastní terapeutickou metodu. V čem přesně spočívá?

Přesně tak, vymyslel jsem vlastní koncept, který spočívá v používání etnických, lidových, starých i pravěkých nástrojů z celého světa, které jsou v přirozeném ladění.  V dnešní době žijeme v rušných městech, ale stále jsme součástí přírody, i když jsme na to bohužel zapomněli. Jsme vlastně biologický aparát, který se snoubí s ostatními přírodními zákony, jež se projevují v hudbě právě zmíněným přirozeným laděním. Temperované ladění přišlo až kolem roku 1500 pro potřeby praktického použití, aby mohli hudebníci hrát na jeden nástroj ve všech tóninách, aby mohli používat akordy, a hrát tak vícehlasně. Toto ladění už ale vůbec neodpovídá člověku, je vnitřně rozladěné, i když se to nezdá a my to už dávno neslyšíme, přijali jsme to. Pokud se člověk nedostane do kontaktu se starou hudbou a hudbou přírodních národů, tak neslyší, že je temperovaná hudba vlastně rozladěná. Muzikoterapeut si musí klást otázku, jakou hudbu použít pro muzikoterapii, jaká hudba je maximálně účinná, ideální, jaká vede ke změněným stavům vědomí.

Kdy vás napadlo věnovat se muzikoterapii profesionálně?

Jako malý jsem hrál na housle, jako puberťák na kytaru, a nakonec, protože měli v ZUŠ dechovou kapelu, jsem skončil u trombónu, kterým jsem se i léta živil působením v jazzových kapelách. Postupně se ale začínala vynořovat muzikoterapie, kde se ve mně právě spojila role speciálního pedagoga a profesionálního muzikanta. Vlastně jsem v životě moc nepřemýšlel, co mám dělat. Mé předurčení mě ale vedlo k tomu, abych skončil u muzikoterapie. Hra na nástroje, profesionální hraní v kapelách, poté etnická hudba a stará gotická hudba, to vše mě připravovalo na muzikoterapii. Nic jsem nevymýšlel, prostě mě to sem přivedlo, ale musel jsem na tom aktivně pracovat, aby věci do sebe zapadly tak, jak je třeba.

Mohl byste popsat, jak konkrétně taková jedna výuka muzikoterapie probíhá?

Lépe řečeno nejde o výuku ale o terapeutický proces. Záleží i na tom, kolik mám času. Většinou volím základní pasivní formu, než si na vše nové, neslyšené lidé zvyknou. Ta může trvat třeba i rok. Mám řadu nástrojů, jako například salašnická fujara, brumle, didgeridoo, šamanský buben, tibetské mísy, gongy, perkuse, je toho opravdu spousta. Zásadní je rovněž muzikoterapeutický zpěv. Pacienti buď leží, nebo sedí, podle toho, co jim dovolí jejich stav. Celá terapie trvá okolo dvou hodin, někdy se kombinují pasáže mého hraní, pak hrajeme společně na nástroje, které mohou pacienti bez přípravy zvládnout, nejsou těžké na obsluhu. Pro tyto účely používám většinou tak zvané perkuse, nástroje rytmické a zvukomalebné. Terapie probíhá ve skupinách i individuálně. Například u onkologických pacientů probíhá terapie individuálně. Jezdím ale do různých zařízení, například do domovů seniorů, kde probíhá terapie skupinově. Vždy se mi povede nastolit naprostý klid a dostat všechny do hluboké relaxace.

Co je tedy hlavním smyslem a cílem vaší muzikoterapie?

V muzikoterapii jde hlavně o to, že právě hudba v přirozeném ladění dokáže lidi posunout do změněných stavů vědomí. Lidský mozek na to specifickým způsobem reaguje. Místo tzv. Bety, ve které jsme normálně, což je na EEG v rozpětí 18-35Hz, se dostáváme do těch nižších hladin, do Alfy, tedy 7-14Hz, nebo Thety, 4-8 Hz. Tam už se jedná o hlubokou relaxaci. Člověk, nezáleží na tom, jakou má mentální úroveň nebo věk, se konečně může dostat do stavu bez myšlení, kdy se mu "vyčistí hlava" a konečně až v tomto stavu plně odpočívá celý organismus. Lidé říkají relax tomu, když jdou na hodinovou masáž, zaběhají si, skočí padákem nebo štípou dřevo. Ve skutečnosti ale odpočívá jen tělo. Částečně si samozřejmě hlavu také provětrají, ale mysl neustále pracuje, pořád se v ní odehrávají nějaké procesy, které jsou měřitelné, a v okamžiku, kdy si úplně neodpočine vaše mysl, tak vlastně neodpočívá ani tělo. Když je někdo hluboce ponořen do své práce, např. manažeři, tak myslí na svou práci nepřetržitě, právě i když jedou na tom kole nebo lezou po skalách. Mohou se u nich objevit deprese, může dojít až k tzv. syndromu vyhoření, kdy se totálně vyčerpá celé tělo. Pokud si chce člověk kompletně odpočinout, musí se dostat do hluboké relaxace nebo meditace. To jsou jediné formy, které vám mohou zastavit myšlení, vyčistit a vypnout hlavu.

 Jak poznáte, že se člověk dostal do toho správného bodu hluboké relaxace?

Jednoduše. Vidím, jak lidé leží, dýchají a hrudník nebo břicha se jim hýbají. Pokud jsme v déle trvajícím relaxovaném nebo meditačním stavu, organismus přepíná na brániční dýchání. Poznám podle dechového režimu, že dýchají správně a nepotřebuji jim na hlavu nasazovat EEG, jejich organismus mi to sám řekne, protože přirozeně reaguje. Když jsme v bdělém stavu a jsme něčím zaměstnaní, tak nesledujeme, jak dýcháme. Když vypneme hlavu, a jsme ve změněném stavu vědomí, veškerý stres odpadá a naše autonomní dechové centrum se své vlády zhostí úplně. Dýcháme bráničně, ale automaticky. Malé děti nebo člověk, který klidně spí, dýchá bráničně. Břicho se podle pohybu bránice nadzvedá a zase klesá. V každodenním životě, vlivem okolností a špatným stylem života, dýcháme povrchně, dech se stěhuje do hrudníku. Když se o dech ale samo postará autonomní dýchací centrum, tak se automaticky přepne do fyziologického bráničního dýchání.

Myslíte si, že každá hudba léčí? Co si myslíte o dnešní hudbě, kterou poslouchají mladí lidé?

Kolem nás neustále hraje nějaká hudba, a to úplně zbytečně. V kavárnách, v obchodech, dopravních prostředcích. Není před ní vůbec úniku. Kdyby byla hudba univerzální terapeutické médium, tak je už dávno celé lidstvo zdravé. Ono ale není, cítíte ten rozpor. Háček je právě v tom, jaká hudba je muzikoterapeuticky vhodná a účinná. Hudba nerovná se muzikoterapie, to je důležité si uvědomit. Některé muzikoterapie vypadají tak, že se sedí u klavíru, zpívá se, hopsa hejsa. Z mého pohledu je toto ale zábava. Odpočine si tělo, ale neodpočine si duše. A dnešní hudba? Lidovou písničku si může člověk zazpívat bez doprovodu jakéhokoli nástroje. Moderní hudba? To vůbec nejde. Veškeré technologie, které se použijí na vytváření hudby, jsou v rozporu s naší fyziologií. Akustická hudba jsou graficky sinusoidy, plynulé obloučky. Elektronika z těchto obloučků udělá hradby.

Co musí člověk udělat, pokud k vám chce přijít na muzikoterapii?

Když někdo chce přijít na individuální terapii, nejprve proběhne pohovor, kdy tomu člověku vysvětlím, jak pracuji, a že pokud chce chodit na terapii, nese to s sebou i to, že na sobě musí aktivně pracovat. Důležité je si uvědomit a přijmout, že se vždy jedná o komplexní léčbu. Kupříkladu kombinace přírodních preparátů, biorezonance, změna životního stylu, stravování, myšlení a muzikoterapie. Muzikoterapie sama nestačí. Nejsem žádný čaroděj, nedělám zázraky. Každý organismus dokážu nakopnout, znovu nastartovat, dodat mu energii a zharmonizovat. Ovšem není to jako u doktora, kdy člověk přijde a řekne: Doktore, dej mi prášek nebo kapačku, chci být zdravý." Každý se na výsledku léčby musí aktivně podílet. Podíváme se na jeho život, vztahy, práci, jídlo, pití a životní režim. Ve všech životních věcech jsou totiž skryté částé příčiny onemocnění. Postupně tedy musíme vše přenastavit. Každý musí ale sám chtít a aktivně se podílet. Chceš se léčit? Jdi k doktorovi. Chceš se uzdravit? Můžeš jít ke mně, ale musíš se na tom podílet a přijmout principy komplexní léčby.

autor: Radka Kmochová
Spustit audio

Více o tématu

E-shop Českého rozhlasu

Starosvětské příběhy lesníků z časů, kdy se na Šumavě ještě žilo podle staletých tradic.

Václav Žmolík, moderátor

ze_světa_lesních_samot.jpg

3x Karel Klostermann

Koupit

Komplet obsahuje dva šumavské romány Ze světa lesních samot, V ráji šumavském a povídkový soubor Mrtví se nevracejí z pera klasika české literatury Karla Klostermanna (1848 - 1923), který tomuto kraji zasvětil celé své dílo.