Dvouhrbá road movie podle skutečných událostí. Dismančata rozvíří vlny Prix Bohemia Radio

Představení Kam zmizela Rebarbora? v podání Dismanova rozhlasového dětského souboru
Představení Kam zmizela Rebarbora? v podání Dismanova rozhlasového dětského souboru

Dismanův rozhlasový dětský soubor má více než osmdesátiletou tradici. Během této doby prošly souborem stovky dětí, které se pod odborným dohledem věnovaly rozhlasové a divadelní tvorbě. Letos děti vystoupí se svým připraveným divadelním představením na festivalu Prix Bohemia Radio.

Uměleckou vedoucí Dismanova rozhlasového dětského souboru je od roku 2015 Jana Franková. Absolventka oboru herectví na divadelní fakultě AMU prošla v minulosti různými divadelními uskupeními, od divadel pracujících v klasickém modelu, repertoárových divadel se stálým souborem až po divadla malých jevištních forem. Věnovala se nejen herecké profesi, ale také psaní textů, dramatizacím, režii a scénografii.

Soubor nese jméno po svém zakladateli, pedagogovi a rozhlasovém tvůrci Miloslavovi Dismanovi, který se snažil o všestrannou kulturní výchovu. I v současné době se v DRDS věnujete přípravě dětí pro rozhlasovou a divadelní činnost. Co se děti mohou v souboru naučit?

Byla bych ráda, kdyby se naučili právě té všestrannosti. Děti se učí základům herecké a rozhlasové práce - dobře mluvit, hýbat se, pracovat s textem, vyznat se v práci s rozhlasovou technikou a další. Ale podle mne je mnohem důležitější, prostřednictvím jakých představení, natáčení nebo zážitků se učí nahlížet na svět okolo sebe. Při divadelních zkouškách nebo natáčení reportáží musí děti o tématech přemýšlet, načerpat vědomosti, formulovat otázky a nebát se je klást… A přitom všem musí být zároveň pohotoví, zdvořilí a respektující. I když se většina našich dětí nevydá na umělecké školy, tyto dovednosti a zkušenosti uplatní jak v profesním, tak osobním životě.

Můžete představit plány DRDS pro rok 2019? Jaké aktivity vás čekají?

V minulém roce jsme premiérovali několik představení – Pohádku o Raškovi Oty Pavla, Všehoknihu Guuse Kuijera a Pepito, (ne)plivej! Miloše Doležala. Těšíme se, že je budeme hrát a že si s nimi budeme i dál hrát. Budeme hledat zajímavá místa, události, setkání, kde bychom mohli natáčet. Chceme rozšířit spolupráci s Pražským filmovým kufrem, čekají nás recitační a divadelní soutěže, které vnímáme hlavně jako příležitost potkat se s dětmi z jiných souborů. Léto si neumíme představit bez čtrnáctidenního soustředění a již nyní se těšíme na společný koncert s Dětským pěveckým sborem Českého rozhlasu, který se odehraje v Rudolfinu, 1. prosince 2019.

Co všechno obnáší práce umělecké vedoucí DRDS?

Miloslav Disman charakterizoval svou funkci v souboru jako výchovně vzdělávací. Já se snažím, stejně jako předešlí vedoucí Jan Berger a manželé Fleglovi, na jeho směřování navázat, a zajistit tak pro děti takové prostředí, aktivity a projekty, které jim umožní se celostně, a ne jednostranně rozvíjet. I dospělí herci bývají často obsazováni do rolí podle typu, a u dětí to platí ještě víc. „Franta umí dobře zahrát rošťáka, tak si ho na podobnou roli zase příště vezmeme.“ Dítě si vytvoří „machu“, tedy zaběhané, opakující se a netvůrčí pracovní postupy, stejně rychle jako dospělý a následně tu máme mnoho dětských herců, kteří se ve svém věku jaksi opotřebují. O soubor se staráme spolu s produkční Hankou Novenkovou a kolegyní Viktorií Čermákovou. Kromě přípravy celkového směřování souboru je naší prací také vyprat kostýmy, poprat se s rozpočtem, smlouvami, vytvořit dramaturgický plán, vést zkoušky, natáčení a představení a v neposlední řadě zavolat Frantovi, že zapomněl v rádiu koloběžku.

Repertoár Dismanova souboru se skládá z divadelních představení, opery i scénického čtení. S jakým představením vystoupíte na Prix Bohemia Radio v Olomouci?

Návštěvníci se mohou těšit na představení Pepito (ne)plivej!, které pro Dismanův soubor napsal podle skutečné události Miloš Doležal. Budeme vyprávět příběh velbloudice Pepity, kterou v květnu 1945 našla skupina skautů u Havlíčkova Brodu a rozhodli se ji věnovat do pražské zoo.  Týden ji vedli českou poválečnou krajinou a zažívali neskutečná dobrodružství. Jeden ze svědků, pozdější literární historik a kritik Jaroslava Med, skautským jménem Minehaha, vzpomínal: „Velbloudice vznešeně kráčela po Pražský ulici, krok co krok. Mezi hrby měla místo sedla německou vojenskou blůzu s maskovacím vzorem. Koukali jsme jí na tlapky, jak je krásně měkce pokládá na silnici. Kráčí. Kráčela jak královna směr Praha.“