III18CZ

Rukopis / čas 24:35

Moderátorka: Susanne Bard

z originálních historických zvuků, šumů a hudby

Válečné děti ve středním Německu

Historie deníků, náletů a otců na frontě

Poslechová dokumentace od Ralfa Geißlera

Trénovaly s Hitlerjugend na život vojáka, stály jako pomocníci za flakem a strávily mnoho nocí v protileteckém krytu. Děti ve válce. Jejich škola byla národně socialistická, Adolf Hitler byl jejich vůdcem, kam až jejich paměť sahala a otec byl stále na frontě.

1. září 1939 přepadlo Německo Polsko, a tak začala druhá světová válka. Německé bomby dopadaly na Anglii, Holandsko a Francii. Tisíce lidí přišly o život.

V březnu 1939 mi bylo šest let a na Velikonoce jsem šla do školy, do Lutherovy školy v Gothě. V prvních dnech války jsem pak chodila s maminkou do obchodu s mlékem na máselném trhu v Gothě. Tam jsem obvykle dostala sklenici podmáslí. To jsem pila moc ráda. A když jsem tam tehdy šla s maminkou, poprosila jsem o podmáslí, ale maminka mi řekla - byla jsem z toho trochu smutná - že teď už nebudu moci dostávat podmáslí. Teď jsou potravinové lístky.

Narodil jsem se v roce 1937 a roku 1941 jsem pocítil, že v Německu je válka, protože tehdy byla vyhlášena válka proti Sovětskému svazu a můj otec odešel do války, můj strýc Paul také odešel a oba šli hned do Ruska. Tehdy se samozřejmě konala slavnostní rozloučení, bylo to na nádraží v Nordhausenu, tam pak přišla celá rodina a s oběma se v různou dobu rozloučila, to byly události, které byly v rodině citelné, jako dítě jsem to vnímal také.

CD 1/1 "Siehst du die Sterne"

Námořnictvo pozor! Voláme kamaráda Horsta Hilleho. Milý Horste Hille! Srdečné pozdravy a mnoho zdaru ti přejí rodiče.

Můj otec byl v Kirkenes, nahoře na Nordkapu. A tehdy jsme od něj krátce před Vánocemi dostali první fotografii. Na ní byl zabalený do bílého kožichu a stál na stráži. To jsme ještě nechápali. Dívali jsme se na fotografii: tatínek tam byl tak zachumlaný. A na Štědrý večer, po nadílce, maminka postavila fotografii na stůl. A kluci si to vyložili po svém. Když šli ze školy, tak bojovali. Brašnu vpředu, čepice dozadu, štítkem dozadu. Tak běželi ze školy domů a hráli si na vojáky. Ale my děvčata ne.

A když tito chlapci a dívky v deseti letech vstoupí do naší organizace a zde se poprvé nadechnou čerstvého vzduchu a pocítí ho, o čtyři roky později přejdou z Jungvolku do Hitlerjugend. A tam je necháme zase čtyři roky. (...) A po zbytek života už nebudou svobodní. (jásot)

Na podzim 44 jsem byl také vybrán jako Pimpf, což byl předstupeň Jungvolku. Dostal jsem uniformu. Tehdy to bylo tak, učitel byl plně v zajetí tehdejší ideologie a vyprávěl nám: Existuje pouze jedno konečné vítězství a nic jiného. Vyprávěli nám - já sám jako dítě jsem to zažil, že pokud by přišli Rusové, bylo by to velmi špatné. Přibíjeli by děti na vrata seníku, ženy by ukřižovali, znásilnili. To byl tehdy pro nás pojem, kterému jsme dobře nerozuměli. A muže by odvlekli na Sibiř.

Víte, museli jsem také plést pro vojáky rukávníčky. Když byla zima, pletli jsme i ze zbytků vlny, pletli jsme rukávníčky. Ty se potom shromáždily, když byly hotové a poslali je frontu vojákům, aby nemrzli.

Takže jsem pro všechny případy běžel do první řady, abych směl taky jednou nést vlajku. To už bylo něco. A pak jsme táhli jako prapor s písní na rtech: Unsere Fahne flattert uns voran. In die Zukunft ziehen wir Mann für Mann. (Naše vlajka nás vede vpřed. Jdeme do budoucnosti muž za mužem.) To byla tehdy úplně první písnička, kterou jsem se naučil. A dělali jsme to rádi.

Ale vím například, že jsem ve čtvrtém ročníku školy od učitelky slyšela něco o koncentračních táborech. Učitelka tehdy mluvila o tom, že existují lidé, kteří něco vyčítají vůdci Hitlerovi nebo reptají proti válce, kteří říkají, že válka by měla skončit. A tito lidé by měli jít na tři měsíce do Buchenwaldu. Buchenwald je známý koncentrační tábor u Výmaru. A tam by mohli tři měsíce přemýšlet o tom, co vlastně řekli. A to mi připadalo - bylo mi tehdy devět let - to mi připadalo jako velmi tvrdý trest a velmi mne to vyděsilo.

Kdo byl pořád odlišoval, musel občas udělat něco, co ostatní nedělali rádi. Například seběhnout z náspu, proběhnout vodou, v Erfurtu teče Gera, a potom zase nahoru a podat hlášení. To tak tehdy bylo. Dotyčný ale potom zůstal v mokrých botách. To byly takové malé hry, chtěli nás, chlapce, zocelit. Už jsme věděli, proč se to všechno dělá.

Kariéra německého chlapce ve Třetí říši začíná v deseti letech v Jungvolku, ve 14 chlapci vstupují do Hitlerjugend.

Dívky se v deseti stávají členkami Jungmädel a později vstupují do BDM - Svazu německých dívek.

Pro mnohé je to doba dobrodružství: táborová romantika, hry venku, sport.

Pozor, pozor. Nepřátelská letadla přilétají ze západu. Zkontrolujte zatemnění. Opakuji. nepřátelská letadla přilétají ze západu. Zkontrolujte zatemnění. Konec.

Matka se svými třemi dětmi, vždycky jsme byli ve sklepě první. Tam dole byl takzvaný protiletecký kryt, sklep, který k tomu byl vybrán - měl klenbu, což bylo tehdy velmi výhodné. V tomto prostoru stály židle obyvatel domu. Každý měl svoje místo. Na nich ležely deky, do kterých si potom balili nohy. Sklepy nebyly vytápěné. Ještě dnes cítím zápach stárnoucích brambor, briket, plísně a tak dále.

Nordhausen, Erfurt, Gotha.... - Los Angeles.

Z kalifornského exilu se v dubnu 1942 obrátil na posluchače v Německu spisovatel Thomas Mann. Jeho vystoupení bylo nahráno na desku a BBC ho vysílala do celé Evropy.

Němečtí posluchači! Poprvé si připomínáme den zničení Coventry Göringovými letci, jeden z nejhrůznějších činů, kterým hitlerovské Německo použilo svět, co je totální válka a jak se v ní chovat. To je přece sport, když není žádný odpor, při hloubkovém letu střílet do prchajícího davu civilistů. Svěží a veselé. A Rotterdam, kde za dvacet minut zemřelo 30 000 lidí díky bravuře, kterou je těžké odlišit od morálního poblouznění. Šlechtic von Ribbentrop si zakrýval obličej a vzlykal: To jsme nechtěli. Byly to dobré doby, kdy se pouze vzlykalo nad tím, co se udělalo jiným. Nyní přichází doba a už je tady, kdy bude Německo vzlykat nad tím, co zažije.

A když byl poplach nebo než začal poplach - šli jsme spát, nic jsme netušili, ale museli jsme pořád počítat s tím, že v noci budou výt sirény. A tehdy nám maminka řekla: Až se budete svlékat, svlékněte se tak, abyste se mohli rychle obléct. Takže košili nahoru na to, co si oblečete předtím a tak dále a rychle. Všechno musíte udělat za tmy. Nemůžu vás oblékat všech šest. A tak jsme na to taky mysleli a dělali to, protože maminku je třeba poslouchat. Byli jsme přece poslušní.

Pozor, pozor. Hlášení číslo tři. Vzdušná situace nezměněna. Opakuji. Vzdušná situace nezměněna....

S přibývajícími leteckými útoky na německé civilní obyvatelstvo v září 1940 bylo na příkaz vůdce na ochranu života a zdraví naší mládeže a našich matek ze zvláště ohrožených oblastí provedeno rozšířené vyslání dětí na venkov. V rámci této akce bylo k odpočinku na venkov posláno 1,5 milionu dětí a více než 150 000 matek s 65 000 kojenců a malých dětí.

Bylo to tak, že to bylo dobrovolné, že se šlo do dětských táborů na venkově. Mohli o tom rozhodnout rodiče. A z naší třídy šla do tábora asi polovina. Náš otec nám řekl, že je lepší, abychom tam jeli, než abychom při bombardování přišli o život. Ještě vím, že to bylo 10. ledna 44, když jsme se spolužáky sešli na nádraží a nastoupili do vlaku. Už když jsem seděl ve vlaku, stýskalo se mi po domově. To si ještě pamatuju.

V rámci této akce bylo k odpočinku na venkov posláno 1,5 milionu dětí a více než 150 000 matek s 65 000 kojenců a malých dětí.

Pořád jsem tam měla postavený obrázek svých rodičů a sourozenců. Ale v táboře mezi ostatními děvčaty to nebylo možné rozvíjet, protože všichni tím byli postiženi. A bylo to také trochu přísné. Myslím, že když se někomu stýskalo, tak to spolkl. Nikdo to nedával veřejně najevo, protože pak byli mnozí nepřátelští a vysmívali se. A stalo se tam mnoho věcí. Dívky se často stávaly polovičními sirotky, protože otec padl ve válce. Ty pak pozvali dovnitř a řekli jim to, ale ony vlastně správně nepochopily, co se vlastně děje.

Když se ve zprávách wehrmachtu objevily názvy obcí, které jsme pak našli v atlase a zjistili, proboha, to je ve východním Prusku, ale východní Prusko, jak jsme si mysleli, to je daleko od nás, my jsme uprostřed říše. Proč bychom měli jít pryč, proč bychom museli utíkat, jsme přece uprostřed říše.

Gdaňsk se stal frontovým městem. A spolu s ním blízké sousední město Gdyně. Oba přístavy mají velký význam. Protivník se zde stále snaží stále častěji útočit. Takže již několik dní jeho dělostřelectvo ostřeluje obě města.

Tillsit, Malischken, Mehlauken, Pillkallen

Rastenburg, Insterburg - východní Prusko

Strehlen (Strzelin), Grottkau, Schweidnitz, Wroclaw - Slezsko

Tehdy ovšem nebylo možné vycestovat bez cestovního povolení, tak šla moje matka na místní radnici a zeptala se, zda je ještě třeba žádat o povolení k cestě a poslala mne s kluky od sousedů na nejbližší nádraží, abychom tam zkusili bez povoleni k cestě získat jízdenku směrem na západ. Tam byl jen závorář a ten se hurónsky rozesmál a řekl: tady už žádný vlak nejezdí.

Tak jsme šli zpátky a ležely tam rozbité ruční vozíky, kočárky, kufry, krásné kufry z vepřovice, které byly roztržené a z nich vylézalo ven krásné prádlo. [...] A pak tam byla krásná panenka, a to [...] bylo miminko. Bylo to miminko, které po cestě zmrzlo a jeho matka ho tam prostě nechala ležet. Nemohla ho ani pohřbít. Všechno bylo zmrzlé na kost. A tehdy jsem poprvé pochopila, že je to vážné.

Reportér: " Stojím na hranici dnešních bojů. V tomto boji už nejde o blok domů. ... Jde o každý jednotlivý dům. Pak už to není boj o jednotlivé domy. Pak pokračuje - byt po bytě.

Jsme, jak bylo řečeno, na cestě zpátky domů, a ona tehdy vypouštěla vodu z topení, aby se neroztrhla tělesa, když tam jsme a když voda vytékala do zahrady, všimla si, že dům je ztracený. A když pak dům zavírala, tak - a na to nikdy nezapomenu - strašně křičela, přestože věděla, že nejsme zpátky.

Zatímco Rudá armáda před sebou hnala uprchlíky z východu, zesílili Američané a Britové letecké útoky na německá města.

16. a 17. února 1945 - Magdeburg.

3. února - Berlín.

Ten velký nálet, který nás tak zasáhl, přišel 31. března 1945. Byla to velikonoční sobota. Je to můj nejhorší zážitek z války, který mám. Hráli jsme si. Byla velikonoční sobota. Měli jsme míč a krátce po desáté přišel letecký poplach.

Pískalo to a bouchalo. Víte, to si umíte představit jen tehdy, když jste to sami zažili. Rámus ve sklepě byl obrovský. Tehdy se i dospělí, kteří dřív nikdy nebyli v kostele, naučili modlitbu. Než letci opět opustili vzdušný prostor.

O dva domy dál bylo 28 mrtvých. Z okolních domů vynášely děti. Třídili je v předzahrádce. My jsme je ale už nemohli vidět. Bylo tam všechno, co kdo našel, co vypadlo ven. Deky, polštáře a další věci, tím je přikryli. A všude bylo vidět, jak z toho vykukují nohy. Pořád vidím nohy v pruhovaných ponožkách, nohy Gisely Bägerové a Helgy Hagerové, ta měla růžové ponožky, to všechno jsem viděla, jak tam ležely nohy mých kamarádek, s kterými jsem si hrála.

Je jasné, že když sedíte ve sklepě a padají bomby, jste najednou bezmocní. Tak přichází nenávist. Přichází nenávist vůči těm, kteří shazovali bomby, vůči pilotům a tak dále.

"Naše poslední jednotky v Harzu zastavily boje. Tím končí poslední bojová činnost v týlu severoamerické útočné fronty."

A pak byl najednou klid. A najednou zase nějaký zvuk. Ale ne od letce, jak jsme je znali dřív, ale byl to zvuk pásů. Tank. Skřípot pásů byl stále hlasitější, stále hlasitější. A najednou bylo ticho. Někdo zalomcoval domovními dveřmi. Domovní dveře byly otevřené. A najednou mi matka řekla: Pojď Gerharde, půjdeme nahoru, podíváme se, kdo to jde. Tak jsme šli nahoru a na chodbě - která byla dlouhá a tmavá, stál tmavý muž - tehdy jsme říkali negr. Tím jsme byli samozřejmě trochu vyděšení. To musím říct. Teď by se nám mohlo něco stát. Ale stal se pravý opak. Slušně požádal o doušek vody. Měl prostě žízeň. A řekl: Paní, prosím vodu. Moje matka na to hned řekla: Uvařím vám i kávu. Ne. Šel s matkou a se mnou do kuchyně, otevřel kuchyňskou skříňku, vzal si jednu sklenici a šel ke kohoutku, vypil sklenici. Byl dobře vychovaný - řekl dokonce děkuji - šel ven, nastoupil do tanku, pak tank přidal plyn, to jsem měl pocit, že se dům rozpadne, a pak byli pryč. To bylo moje první setkání s nepřítelem.

19. dubna 1945 přicházejí američtí vojáci do Lipska. U památku Bitvy národů se ještě bojuje.

O šest dní později se američtí a ruští vojáci setkávají u Torgau na Labi.

Hovoří Anita Laskerová, německá Židovka. Jsem se sestrou již tři roky ve vězení. Jsem politický vězeň, pomáhala jsem francouzským válečným zajatcům přes hranice. Nejprve jsme byli ve vězení. Moje sestra byla odsouzena na tři a půl roku do káznice, já na rok a půl do vězení. Po roce a půl nás obě odvezli do nejstrašnějšího koncentračního tábora Osvětim. Nejprve bych chtěla říci pár slov o Osvětimi. Osvětimští vězni, těch málo, kteří přežili, se všichni obávají, že jim svět nebude věřit, co se tam dělo. Tam házeli živé zdravé lidi zaživa do ohně.

Bylo to tak neuvěřitelné, že jsem si říkala, že se to vůbec nemohlo stát. A když jsem pak viděla první záběry, které pořídili Američani z osvobození Bergen-Belsenu a Buchenwaldu, to bylo tak strašné, že jsem řekla, že my, po levé ruce cikánské děvče a po pravé ruce židovské děvče, to napravíme a s důvěrou se vydáme ke světlé budoucnosti. Malovali jsme si to všechno hezké a ideální. Skutečnost nemohla vydržet.

Hlasatel: Říšský vysílač Flensburg a připojené vysílače. Dnes přinášíme poslední hlášení wehrmachtu z této války. Z hlavního štábu velkoadmirála, 9. května 1945. Vrchní velení wehrmachtu oznamuje: ve východním Prusku německé divize ještě včera až do poslední chvíle hrdinně bránily ústí Visly a západní část Helské kosy. (...) Od půlnoci zbraně na všech frontách mlčí.

Pak jsme věděli: už se nebude střílet. Už nebudou nálety. Už nebudou žádné bomby. Je mír. Je klid.

A pak bylo všechno rozbité, samé trosky. Nic tam už nebylo. A tehdy jsem si pomyslela - měla jsem pokoj pro panenky, měla jsem všechno možné - a pomyslela jsem si, že to všechno leží pod sutí. Leží tam můj pokoj pro panenky, všechno. Všechno, co jsem jako dítě měla. Všechno bylo zničené. Pod troskami tam leželo celé moje dětství.

KONEC