Jan Petránek
28. 12. 1931 – 10. 11. 2018
Novinář a publicista
Do Síně slávy Českého rozhlasu uveden v roce 2012
Po ukončení obchodní akademie se stal zaměstnancem Čs. rozhlasu, nejprve zpravodajství a posléze redakce mezinárodního života. Jeho zájmem byla také kosmonautika, komentoval například přistání prvních lidí na Měsíci v roce 1969. Postupně prošel jako zahraniční zpravodaj Indii, Pákistán, Vietnam, Čínu a Sovětský svaz. Po boku svých kolegů ze zahraniční redakce stále více ovlivňoval i domácí dění, kromě jiného legendárním pořadem Písničky s telefonem, kde se bez omezení probíraly aktuální společenské problémy. To nezůstalo bez následků: z rozhlasu byl na prahu normalizace propuštěn a jediné místo se pro něj našlo v kotelně gumárny Mitas. Státní bezpečnost jej sledovala nejen jako chartistu, ale v druhé polovině osmdesátých let také jako člena kruhu tvořícího a vydávajícího samizdatové Lidové noviny.
Po sametové revoluci v tomto listu pracoval jako redaktor, stal se též vyhledávaným komentátorem mezinárodního dění v rozhlase i televizi. Posluchači Českého rozhlasu jej mohli pravidelně slýchat v pořadu Jak to vidí, svou rubriku měl také v Týdeníku Rozhlas. Šíři svých talentů uplatňoval v bezprostředním kontaktu s obecenstvem v jevištních pásmech Šanson – věc veřejná. Zde se projevoval nejen jako komentátor aktuálních událostí, ale také jako překladatel, textař i jako příležitostný zpěvák. V posledních letech života napsal knížky Na co jsem si ještě vzpomněl a Hausboat na soutoku Volhy a Mississippi, v nichž se vracel k důležitým okamžikům svého života, neoddělitelným od historie českého rozhlasového vysílání.
Jan Petránek se stal držitelem Ceny Ferdinanda Peroutky a Ceny Karla Havlíčka Borovského, v roce 2015 převzal Medaili Za zásluhy. Rozhlasoví posluchači si jej vážili nejen za erudici, ale také za způsob, jakým své myšlenky prezentoval. Jeho zásadou bylo vidět svět bez předem nastavených mantinelů. V tomto smyslu ztělesňoval pro řadu lidí ideál veřejnoprávního novináře.
