Koně Przewalského
Všechno to začalo v roce 1921, kdy profesor František Bílek se svými asistenty zakoupil trio koní Przewalského na školním statku zemědělské školy v Halle a přivezl je do Prahy. Tito koně byli umístěni na školním statku zemědělské školy, která tehdy ještě patřila pod ČVUT, v Netlukách u Prahy, kde se vlastně narodila první čtyři hříbata. Tato hříbata potom profesor Bílek vyměnil s mnichovskou zahradou za jiná zvířata pro nově vznikající zoologickou zahradu v Praze - Tróji. Koně Ali a Minka byli v roce 1932 přesunuti, tedy necelý rok po otevření nové zahrady, právě do Prahy, a tím začala slavná historie pražské linie koní Przewalského.
Ti koně byli čistokrevní, odchycení v Mongolsku?
Byli to koně, kteří pocházeli z transportu Hagenbeckova, a co se týče té čistokrevnosti, tak žádný kůň Prezwalského není zcela prost krve domácích koní. Ještě v Halle do chovu přidali mongolskou klisnu, protože koně z transportu se rozprodali a v zahradě měli pár nebo trio příbuzenské plemenitby, tak si pomáhali, jak mohli, což v té době nebylo nic špatného, protože u potomků jsou znaky divokého koně dominantní, takže většina těch hybridů vypadá zcela normálně. Praha to nikdy nepopírala a postupným šlechtěním se hybridní znaky z pražského chovu vytratily, i když to byl samozřejmě velký problém, potože druhá největší stanice, která přispěla k záchraně chovu, Mnichov, se vždycky chlubil a dodnes se chlubí, že jedině oni mají čistokrevné koně. Podle fotek z roku 1912, které se našly počátkem 80. let, je jasné, že v mnichovském chovu je jedna klisna, která má přerostlou hřívu a má všechny hybridní znaky, takže musíme počítat s tím, že ti koně nejsou takzvaně čistokrevní.
Kolik hříbat se vlastně za dobu existence tohoto chovu v pražské ZOO narodilo?
Jak jsem říkal, první čtyři hříbata se narodila v Netlukách, páté hříbě už bylo v pražské ZOO, byla to klisna Heluš, která se narodila 21. března 1933 na první jarní den a od té doby celkový počet koní narozených v Praze, včetně těch netluckých, je 200, 215.
Kdy vznikla myšlenka vrátit koně zpět do přírody?
Mluvilo se o tom vlastně už od poloviny 70. let, kdy bylo jasné, že už z volné přírody žádné koně nedostaneme, protože poslední odchyt byl v roce 1946 v Mongolsku a poslední pozorování koní bylo v roce 1968. Takže naděje, že tam ještě nějaké populace zbyly, se ukázaly jako liché. Bylo jasné, že budoucnost koní záleží jedině a pouze na zoologických zahradách, takže se pozvolna ten počet zvyšoval od roku 1960, kdy byla založena plemenná kniha, jejímž vedením byla pověřena Praha. Od té doby to stále stoupalo a uvažovalo se, že až se dosáhne čísla 500 kusů, což je u velkých savců minimální záchovná velikost životaschopné populace, začne se s vysazováním. To bylo kolem roku 1985, kdy se sešlo sympozium v Moskvě, na kterém se chovatelé i mezinárodní organizace dohodli, že se pomalu začne s vytipováním lokalit, kam koně budou převezeni a postupně si budou přivykat novému domovu. Bohužel z toho zcela sešlo, protože především Mezinárodní svaz ochrany přírody nepodnikl vůbec nic, UNET a FAO, organizace, které slíbily peníze, nedodaly nic a celý projekt se rozplynul. Počátkem 90. let převzaly iniciativu soukromé nadace, jedna nizozemská a jedna německá, které začaly budovat v Mongolsku aklimatizační stanice. Holanďanů už měli své koně, německý obchodník, pan Oswald, začal koně skupovat různě po Evropě. První koně se vrátili do Mongolska v roce 1992, ve stejný den v červnu přistálo letadlo v Ulánbátaru, do rezervace Stainor, která leží asi 160 kilometrů v národním parku - to byli ti Holanďané, a německý obchodník Oswald postavil stanici v Gobi asi 40 kilometrů od míst, kde byli koně spatřeni naposled. Týž den tam přistálo letadlo až téměř u výběhu, a tím vlastně reintrodukce a aklimatizace začala.
Kolik koní teď v mongolské přírodě žije?
V současné době v aklimatizačních centrech v Mongolsku, taky jsou ještě dvě v Číně, ovšem tam ta reintrodukce nijak moc nepokročila, žije téměř 300 koní, což už je poměrně slušné číslo. Z toho v Mongolsku na dvou místech, jedna v národním parku Stainor, která se stala největším chovatelem koní Przewalského na světě, kde žije na 140 koní už téměř volně, i když je tam ještě stále centrum, kde se část koní připravuje na vypuštění, a v Gobi je kolem 90 koní, kteří žijí ve volné přírodě. Jsou ovšem stále sledováni, specielně v Tachintalu mají koně obojky a jejich pohyb je snímán přes družici, takže máme stále přehled o tom, co se děje. Ncméně už jsou vystaveni tlaku přírodních vlivů, což jsou nejrůznější parazité, nemoci, tvrdé klima, protože například v Gobi jsou únorové teploty kolem -40 stupňů Celsia a ještě v dubnu se zde můžou vyskytnout dvacetistupňové mrazy. V obou stanicích počty koní rostou, a to je to nejdůležitější.
Kolik koní z pražské ZOO je v Mongolsku?
V mongolském národním parku Stainor je jedna naše klisna Babeta, která tam odešla v roce 2000 s posledním transportem, který byl z Evropy vypraven, do Tachintalu v Gobi jsme vypravili trio koní, ale hřebec a klisna bohužel druhý a třetí rok zahynuli, druhá klisna porodila, dnes už má údajně vnuka.
Momentálně je to tedy tak, že mongolské populace si už samy vystačí a není potřeba je doplňovat?
Ve stanici Tachintal v Gobi bude ještě třeba doplnit, hlavně z genetických důvodů, aby tam byla ta různorodost, ale stanice u Stainoru si už vystačí, a myslím, že záhy bude problém, že bude ten národní park plný a vyvstane otázka, kam s nimi dál.
