Slovo předsedy poroty - Petr Pavlovský
Je nás pět. My, co držíme prázdniny, jsme k jejich trávení dostali krásný dárek: krabici s 37 fonoinscenacemi, přihlášenými do soutěže PBR. Ti ostatní to řešili o dovolených nebo jinak.
Nejdřív rostly houby (a ty se musí dlouho čistit a krájet) a pak zase bylo hezky; to se to poslouchalo! A nebylo toho opravdu málo, nepředstavujte si tu krabici jako pouhých 37 CD, o balíku textů nemluvě! Řada inscenací byla na dvou CD a dvě byly dokonce mnohadílnými seriály (Jméno růže a Faraon)
"Čtvrtfinále", ve kterém každý porotce nominoval 6 inscenací, proběhlo elektronicky a celou situaci dost zjednodušilo. Ze součtové tabulky, zhotovené paní tajemnicí Evou Vovesnou, vyplynulo, že více než jeden hlas dostalo jen sedm titulů; v pražském "semifinále" jsme proto jenom zahlasovali o tom, který z nich vypadne a jména zbylých šesti máte před sebou.
"Ukonsensovat" poděbradské "finále" už bude asi těžší, jakkoli nám statut festivalu nařizuje tajné hlasování (paragraf V/4). Co si počít při rovnosti hlasů už statut neříká. (Který čert mi našeptal, abych to do návrhu statutu napsal? Lichý počet členů poroty nic neřeší, jsou možné absence vis maior a při tajnosti nelze ani zakázat, aby se někdo hlasování zdržel, ani nelze použít běžné praxe, že při rovnosti hlasů rozhoduje hlas předsedy.) No, než se to bude novelizovat, nějak si s tím poradíme, třeba opakovaným hlasováním až do úplného vyčerpání.
Do vlastní soutěže vidím a nemám s ní žádný problém. Bylo z čeho vybírat, do oceňování kvalit jsme se rozhodně nemuseli nutit. Rozpaky mohly být spíš porotně-dramaturgického charakteru, já měl kupříkladu pocit, že nejsou dostatečně oceňovány inscenace klasických dramat (např. Sofoklův Oidipús, Shakespearova Bouře) i když, pravda, své hlasy dostaly ve "čtvrtfinále" i Peer Gynt, Othello, Ruy Blas a Oko za oko, ale vždy jen po jednom. Také se mi zdá, že se jaksi skrz prsty kouká na dramatizace prózy (např. Zámek, jakkoli i ten své hlasy dostal). To se projevilo při hlasování o zvláštním uznání za původní český dramatický rozhlasový text. Kdyby měl Shakespeare ve své době dostat cenu za původní anglický divadelní text, tak by od něj pes kůrku nevzal, tragedie Romeo a Julie by se do takové kategorie vzhledem k převzatému italskému syžetu rozhodně nedostala. Jistě, jde vlastně o to, jak budeme interpretovat slova "původní" a "český". Konkrétně: je Vedralův Zámek původní český rozhlasový text? Prózu napsal Žid Franz Kafka, a to německy. Ale soutěžní inscenace pracovala s originálním rozhlasovým českým scénářem!
Soutěžní porota má zajisté právo interpretovat Prováděcí protokol PBR pro rok 2006 podobně, jako soudci interpretují a aplikují zákony. Přesto však: až bude tato kategorie v některém z příštích ročníků opět vyhlášena, přimlouval bych se za upřesnění. Nechť tu je výslovně i zvláštní uznání za dramatizaci (ať už prózy nebo poezie). Podívejme se na příbuznou divadelní scénu: většina špičkových inscenací českého divadla posledních let stojí na dramatizacích, Dostojevskij, který nenapsal jediné drama, je už několik desetiletí jedním z nejhranějších autorů u nás vůbec!
Nemám-li problém s vlastní soutěží, jsem v rozpacích nad tím, pro mne neznámým, co jí předcházelo. Ve statutu je řečeno, že "pořad může do soutěže přihlásit jednotlivec i kolektiv, právnická nebo fyzická osoba". Tedy vlastně kdokoliv na tomto širém světě (tady se za znění v návrhu statutu ani nestydím, je to demokratické). Jaká je ale praxe? Všech 37 nominací pochází vesměs buď od příslušných redakcí ČRo nebo od režisérů. Režisérům se nedivím, vždyť cena za inscenaci je vlastně cenou za režii - režisér odpovídá za vše, tedy i za tvůrčí přínosy všech ostatních. Jsou si ale všichni rozhlasoví režiséři vědomi této možnosti? Věděl každý režisér, co z jeho tvorby redakce přihlašuje? Ptal se ho někdo na souhlas? (Já vím, statut to nenařizuje.) Konkrétní případ, který mě zarazil:
Z prováděcího protokolu PBR vyplývá, že má jít o dramatické pořady za období 31.5. 2002 až 31.5.2006. V pražské Viole se už třetím rokem roky před beznadějně vyprodaným sálem reprízuje inscenace Lídy Engelové Adresát neznámý, vycházející z dramatizace skvělé prózy Kressman Taylorové /1938/. Je to ovšem pouze "zdivadelnění" rozhlasové inscenace téže režisérky (s týmiž herci) - rozhl. premiéra 29. 4. 2004. Obojí mělo pozitivní kritiky. Je-li umělecké dílo takto prověřeno dlouhodobým posluchačským, diváckým i odborným zájmem a úspěchem, proč není přihlášeno na PBR? Proč si šlape režisérka po štěstí? Proč příslušná redakce přihlásila do soutěže jenom jiný její opus (Bajka o lásce, pekle a márnici), méně atraktivní (ve "čtvrtfinále" ani jeden hlas) a ne alespoň oba (i jiní režiséři mají několik želízek v ohni)?
Jako člověk zvenčí (nikdy jsem v ČRo zaměstnán nebyl) do generování nominací nevidím a nedokážu ani říci zda podobných případů není víc. Vím ale určitě, že kdybychom místo 37 dostali k poslechu třeba i 50 "kousků", svět by se nezbořil a možná, že nějaké to zrnko by soutěžně nepadlo nazmar. Vždyť co je nejdůležitější? Aby v Poděbradech byla opravdu veškerá smetana sebraná z rozhlasového hrnce!
