Současná úroveň mediální gramotnosti je problém, tvrdí Petr Orság

4. duben 2017

Jsou tu s námi už odpradávna, avšak internet a sociální sítě jim dávají mnohem větší rychlost a sílu než tradiční média. Řeč je o dezinformacích a falešných zprávách. Právě na ně se zaměřila panelová diskuze festivalu Prix Bohemia Radio, na které vystoupilo hned několik zkušených novinářů i mediálních expertů.

Jedním z nich byl i Petr Orság – vedoucí katedry žurnalistiky na Filozofické fakultě Univerzity Palackého v Olomouci. Jaký je jeho pohled na fenomén dezinformací? I o tom se dočtete v rozhovoru.

Čím to podle vás je, že seriózní média – především pak ta veřejnoprávní – ztrácejí na důvěře?

Je to věc, která není specifická jen pro Českou republiku nebo pro středoevropský mediální prostor, ale v podstatě pro celý svět. Já myslím, že je to obecně dáno poměrně razantním nástupem sociálních sítí a internetu, který umožňuje velmi rychle šířit obrovské množství informací a také dezinformací. Je potřeba si říct, že ty dezinformace tady byly vždycky. Když to vezmeme od vynálezu knihtisku, tak už tehdy se začaly kromě informací šířit i dezinformace. Ale ta rychlost, kterou se to děje dnes, ta znamená novou kvalitu. A tím je to také problematičtější.

Dá se říct, že jsou dnes dezinformace nějakým novým typem zbraně?

Jak kdy, novým ale určitě ne. To je vždycky ahistorický přístup, myslet si, že v dané době nové médium je jediné nové médium. Ve své době byl nový knihtisk, pak telegraf, pak rádio a stejně tak se dnes mluví o internetu a sociálních sítích. Dezinformace tady vždycky existovaly. Samozřejmě dvacáté století přineslo velké množství možností, jak s nimi zacházet. Určitě se daly používat jako zbraň – tím, jak rostl ve společnosti vliv masových médií. A to, co vidíme dnes, to je v podstatě pokračování této fáze. Masová média ve své specifické nové variantě, ať už se bavíme o internetu obecně nebo o sociálních sítích, pomáhají v šíření obojího – informací i dezinformací. A to různými směry a velkou rychlostí.

Panelová diskuze Fake news na půdě olomoucké katedry politologie

Kde je hranice mezi dezinformací a propagandou?

Myslím, že přesnou hranici můžeme těžko uvést. Co bych viděl jako to zásadní dělítko jsou pohnutky a cíle, s nimiž pracuje ten, kdo vyrábí onu informaci či dezinformaci. Američané, respektive anglosaský svět proto rozlišuje dva pojmy – misinformation a disinformation. Pro první z nich my v češtině nemáme přesný termín. Může jít třeba o nějakou pomluvu nebo něco, co ani nemuselo mít přímo záměr někoho poškodit. Třeba i obsah, který si senioři vyměňují emaily – nějaká banální pitomost, která je nepravdou. Zatímco dezinformaci můžeme považovat za cílenou, která je vypuštěna se záměrem poškodit třeba politického protivníka nebo ekonomické zájmy konkurenta. A v současné době se to právě v těchto dvou oblastech velmi akcentuje – politická a ekonomická dezinformace jdou často ruku v ruce.

A co termín hoax?

Ten bych zařadil do oblasti dezinformační. Jeho záměrem je totiž mást publikum a příjemce mediálních obsahů.

Když srovnáme propagandu, kterou známe z doby před pádem železné opony, a dnes – v čem se liší?

Liší se to dramaticky, byť v některých základních aspektech ne. Já často studentům říkám, že kdyby Mao Ce-tung, Stalin, Gottwald a všichni ti další „výtečníci“ měli internet, tak by jejich srdce zaplesalo. Tím rozhodujícím faktorem je dnes, podle mě, rychlost a také potencionálně plošný zásah. Dřív když se uvažovalo, jak někoho dezinformovat, muselo se využít dobových médií – tedy tištěných a ve dvacátém století i televize a rozhlasu. Ten rejstřík byl poměrně omezený a samozřejmě velká část populace zůstávala nezasažena. Takže i ty dezinformační kampaně – ať už východních nebo západních mocností – měly vždycky jisté limity. Dnes se to trochu mění, protože ten zásah populace je mnohem širší. Navíc se dezinformace dostávají i k lidem, kteří s nimi naprosto neumí zacházet, internet se totiž rozšířil i do méně vzdělaných vrstev populace. I proto se to mnohem více problematizuje.

Jiří Hošek

A není i ten obsah propagandy v něčem rozdílný?

V obsahu bych neviděl zásadní rozdíl. I ta komunistická propaganda častokrát velmi dovedně mísila pravdivé informace s těmi lehce posunutými, které nebyly úplně pravdivé, a s těmi lživými a úplně vymyšlenými. A to myslím, že pokračuje dodnes. Protože aby ta dezinformace byla uvěřitelná, tak mívá nějaký reálný nebo uvěřitelný základ.

Myslíte, že to, s čím se dnes potýkáme, se dá nazvat jako nová studená válka?

Já bych byl opatrný s nadužíváním toho termínu studená válka. Myslím, že dnes si s ním nevystačíme, on také označoval trochu jiný kontext. Takže tak bych to asi nenazval. Byť samozřejmě v novinářské zkratce to může fungovat – zase tu máme nějaké soupeření, nějaké vzmáhající se Rusko. Ale ta situace je nová a řekl bych, že to správné pojmosloví musíme teprve najít.

Co říkáte na nový úřad Ministerstva vnitra, který má bojovat proti dezinformacím?

To je trošku problém. Na jednu stranu můžeme pochopit, proč k tomu vláda přistupuje. Ty možnosti skutečně ve virtuálním kyberprostoru pro různé záškodníky existují. Je obrovské množství dokladů útoků na servery a citlivá data různých úřadů napříč světem. Neplatí to zase jenom pro střední Evropu nebo Českou republiku, ale i pro Spojené státy. Konec konců tamní prezidentské volby byly velmi názornou ukázkou, jak se toho může využívat a zneužívat. Na druhou stranu člověk, který má zkušenosti s působením státu v oblasti mediální politiky – a těch čtyřicet let komunistického panství bylo významnou zkušenostní a bylo by dobré se jí poučit – tak ten samozřejmě váhá, jestli to má být právě státní úřad, kdo posuzuje pravdivost a relevantnost informace.

Chybí podle vás v osnovách středních škol povinný předmět, kde by se studenti učili pracovat s informacemi a s médii?

Současná úroveň mediální gramotnosti je opravdu problém a mnoho chytrých hlav si dnes láme hlavu, co s tím. Povědomí populace o tom, jak média fungují, je dlouhodobě velmi nízké – vždyť už před nástupem internetu jsme tu měli velké množství lidí konzumujících bulvární média. Překvapivě to ale není problém jen České republiky nebo střední Evropy, kde těch čtyřicet let komunismu zanechalo hlubokou negativní stopu v tomto smyslu. Potýkají se s tím i na Západě. Velké procento lidí s tou rychlostí a informačním zahlcením zkrátka neumí pracovat. A výuka mediální gramotnosti je určitě jedna z cest, kde by mohl stát působit – možná lépe než zřizováním speciálního vládního úřadu, který bude potírat nepravdivé informace. Ne jen na středních, ale už na základních školách by se mohlo dětem, samozřejmě stupňovaně, vyprávět o tom, co ta média dělají. Jak pomáhají utvářet naši sociální realitu a jak ji komentují. Co vlastně je ten mediální obraz, jak se liší od reality a proč to tak je. Myslím, že pak lidé – samozřejmě ne všichni – budou méně náchylní k tomu přijímat bezmyšlenkovitě kdejakou blbost, která proudí internetem.

Erik Best a Todd Nesbitt
Spustit audio

Naši partneři