Za oponou české justice. Rozhovor s autorským týmem Matematiky zločinu

V unikátní dokumentární sérii sleduje reportérka Magdalena Sodomková s dokumentaristkou Brit Jensen na dvou konkrétních případech obviněných, Tomáše Tomana a Jakuba Juřeny, průběh soudních procesů, při kterých bylo, dle slov obviněných, rozhodnuto také na základě chybných posudků renomovaného soudního znalce v oblasti forenzní biomechaniky Jiřího Strause. Pětidílná série je sestavena ze soudních záznamů a nahrávek rozhovorů, které spoluautorky doplňují svým vyprávěním. Nejen o tvorbě podcastu, ale také o naléhavosti samotného tématu jsme si povídali s Magdalenou Sodomkovou, Brit Jensen, Martinem Ožvoldem a Jakubem Ratajem.

Jakým způsobem jste začali spolupracovat? Máte už za sebou nějakou společnou tvorbu, nebo je Matematika zločinu vaším prvním projektem v tomto zastoupení?

Magdalena Sodomková (MS): My jsme s Brit Jensen začaly spolupracovat v roce 2015 a náš první společný projekt se týkal uprchlíků. V tomhle složení jsme poprvé. To znamená ve složení Brit Jensen, Martin Ožvold, Jakub Rataj, Roman Špála, Jiří Slavičínský, Dominik Budil, Daniel Kupšovský a já. Je to velký tým lidí.

Když jste obdržela vzkaz od tenkrát uvězněného Tomáše Tomana z balijského vězení, co se vám honilo hlavou? A za jak dlouho poté jste se společně rozhodli vytvořit krimi seriál o způsobu fungování české justice?

MS: Tomáš Toman reagoval na můj článek, který vyšel v časopise Reflex. Možná bych se tím nezabývala, kdybych sama neměla pochybnosti o soudním znalci, o kterém mi psal. Začala jsem se o to zajímat už v tom roce 2012, ale na seriálu Matematika zločinu jsme začali pracovat až v roce 2017, když jsme dostali grant od Nadačního fondu nezávislé žurnalistiky.

Narazili jste v průběhu tvorby seriálu na nějakou situaci, kdy jste chtěli vyšetřování vzdát? Kdy jste nevěděli, jak dál?

Brit Jensen (BS): Když jsme začali točit, tak jsme se potkávali s tím, že mnoho respondentů mělo obavu mluvit na mikrofon a pod jménem. Obcházeli jsme experty z oboru biomechaniky a opakovaně nám říkali, že mají obavy a že to jsou mocní lidé, že to může být nebezpečné. A v jednu chvíli jsme měli pocit, že na mikrofon nedostaneme vůbec nikoho, ale pak se to postupně vyvíjelo a někdo potom našel tu odvahu s námi spolupracovat.

Takže to byl takový zásadní moment, kdy jste si říkali, jestli to má cenu a potom se to obrátilo k lepšímu?

BJ: My jsme určitě věděli, že to má cenu. Ale potřebovali jsme najít lidi, kteří by chtěli mluvit, protože my to nemůžeme říct za ně. My nejsme experti. Tak proto to bylo těžké a také proto, že jsme si nebyli jistí, jestli to v tom případě fakt není nebezpečné.

Zažili jste s nějakým konkrétním účinkujícím větší konflikt?

MS: Nikdo nechtěl mluvit, tam byla obrovská netransparentnost, nikdo se zřejmě necítí odpovědný za to, co se stalo. A je jasné, že málokdo to chce řešit. Takže ta setkání ve většině vůbec nebyla příjemná.

Stalo se vám, že jste nějaký důležitý obsah byli nuceni vystřihnout a nezahrnout do podcastu?

BJ: To bylo spíš tak, že jsme opakovaně přišli na schůzky a rozhovory, kde jsme museli hned po příchodu vypnout mikrofon. Pak už se mluvilo jenom „off the record“ (pozn. red. mimo záznam).

MS: No a dohromady jsme měli asi 90 hodin. Ze soudu asi 40 a 50 svých, takže to byl obrovský materiál.   

Dokument byl vydaný jako podcast a dodnes se v Českém rozhlase nevysílal. Letos v březnu jste vydali update, který zmiňuje, že seriál nebude v Rozhlase vysílán ani v budoucnu, a to z důvodu, že není v souladu s jeho kodexem. Chybí dostatečný prostor pro vyjádření Jiřího Strause. Budete se nadále snažit získat jeho výpověď a doplnit seriál o jeho úhel pohledu?

MS: My jsme mu dali hodně šancí. Psali jsme mu a telefonovali. A protože jsme věděli, že se s námi nebude chtít bavit, tak jsme se dokonce domluvili s kolegou Jiřím Štickým z časopisu Reportér, který s ním asi tři týdny komunikoval. Takže on měl opravdu možnost se vyjádřit. A protože to byla jedna z těch věcí, která byla na seriálu kritizovaná, tak jsme se vydali ho konfrontovat do Luxoru, kde měl křest knihy, kterou vydal radioservis Českého rozhlasu. Tu knihu křtil jako kmotr.

BJ: Navíc je důležité, že když se nechtěl vyjádřit, tak jsme používali jeho výpovědi tak, jak to sám řekl před soudem. Jeho postoj k jednotlivým kauzám je tedy v seriálu zahrnutý.

MS: Navíc nám hrozil tím, že nás bude kontaktovat jeho právník, ale nejen nás a nejen časopis Reportér a Český rozhlas, ale i respondenty, se kterými jsme mluvili. Potom ten strach byl přítomný i mezi těmi lidmi, se kterými jsme natáčeli.

Jak si vysvětlujete, že je Jiří Straus stále považován za seriózního experta v oblasti forenzní biomechaniky a Český rozhlas bude nadále vysílat jeho analýzy v pořadu Historie českého zločinu i přesto, že jej Česká společnost pro biomechaniku i další odborníci v dané oblasti kvůli jeho nepřesným výpočtům a náhlým změnám v posudcích kritizují?

BJ: Na to se asi musíte ptát odpovědných lidí v Českém rozhlase, to my nevíme.

MS: To je výborná otázka, proč je pořád vedený jako takový expert a proč pořád spolupracuje s Českým rozhlasem, proč ho nadále legitimizují. Také bych chtěla znát odpověď.

Myslíte, že v českém soudnictví například případná záměrná nedbalost nebo třeba obchodování se znaleckými posudky není raritou, nebo jde o ojedinělejší případy?

BJ: Myslím, že to je systémová věc a také jsme se na to snažili poukazovat v seriálu, že právě nejde o něco, co se stalo jednou. My jsme ale nenašli žádný důkaz pro to, že by se s nimi přímo obchodovalo. My můžeme jenom říct, že tohle se opakovaně stává a mně to připadá, že to je nějaký zaběhlý způsob, jak ten systém funguje. Třeba ne vcelku. Je také mnoho lidi, kteří svou práci dělají dobře. Je samozřejmě zajímavé, že legitimizace toho soudního znalce, to není jenom v Českém rozhlase, ale hlavně jde o to, že je nadále zapsaný jako soudní znalec a funguje dál a to znamená, že má záštitu přímo v soudnictví. To je asi úplně to hlavní.

Martin Ožvold (MO): Myslím, že tam je ještě jedna smutná věc, a to je vlastně věc morálních autorit, nebo akademických autorit. On stále drží titul profesora, napříč tomu, že se evidentně prokázalo plagiátorství, které už na úrovni bakaláře není akceptovatelné. A my to akceptujeme v rámci takto vysoké akademické autority. Což mě také vlastně udivuje jako částečného akademika. Že to vlastně vůbec nikdo nevnímá. To jsou velké pilíře v naší společnosti. Morální autority, autority všeobecně.

Má nebo měla tvorba podcastu Matematika zločinu dosah, jaký jste si představovali?

MO: Je tam velmi úzká hranice mezi nějakým zneužíváním, komentováním, celé to bylo pohybovaní se na velmi tenkém ledě. Myslím etickém, nejen z toho politického rozměru, ale hlavně z toho lidského, myslím pro mě. Děláme, co můžeme. A možná je třeba ještě něco víc.

Setkali jste se s nějakou kritikou, co se týče formální stránky? Třeba od někoho z oboru?  

Jakub Rataj (JR): Já za sebe doufám, že ještě přijde, protože zatím ještě nepřišla.

MO: Včera byla na diskuzi naznačena jedna věc, že ​​je tam určitá inspirace detektivními příběhy, jako seriálovou tvorbou. Že je to vlastně v té expozici. Může tam být taková věc, že to mělo určité ambice mít impakt. Tam je to jedno riziko. Jsou tam velmi silná gesta. Kdybych dělal něco jiného, tak bych si dal možná větší pozor. Vždy se člověk vystavuje nějaké vlastní kritice. Moje kritika mě samotného – možná něco s těmi gesty.

JR: Je to hodně subjektivní otázka, protože to každý vnímá úplně jiným způsobem. To, co pro někoho může vyznívat, že mu to něco připomíná, tak druhému posluchači to bude zase připomínat úplně něco jiného. Myslím, že potom opravdu záleží na celkovém vyznění toho formátu. Když jsem potom měl možnost si všechny díly vyslechnout kompletně, s použitím hudby, s rozpracováním, s designem, jeho obsahem a s rytmizací jednotlivých částí, tak já jsem v podstatě neměl námitku.  

Magdalena Sodomková (reportérka), Brit Jensen (dokumentaristka), Martin Ožvold (zvukový umělec, skladatel), Jakub Rataj (skladatel a zvukový designer)