Aleš Cibulka: Tobogan je splněný sen a rozhlasová jistota každé soboty
Moderátor a herec Aleš Cibulka už více než 20 let provází posluchače pořadem Tobogan na vlnách Českého rozhlasu Dvojka. Mluví o kouzlu přímého přenosu i o náhodách, které dávají vzniknout novým dílům.
Jaké to je být obklopený tolika nejen rozhlasovými hvězdami různých generací na festivalu Prix Bohemia Radio?
Ono to padlo vlastně i během natáčení: Je to splněný sen. Protože když si člověk představí, že jako malý kluk z Chodova u Karlových Varů sedí na jevišti, a vedle vás Libuška Švormová, Daniela Kolářová, Bára Hrzánová, Lucka Polišenská a všechny úžasné osobnosti, tak je to opravdu splněný sen.
To by mě před lety opravdu nikdy nenapadlo. Bylo to krásné setkání. Smět být v takové společnosti a na cokoliv se zeptat, to je na tom povolání nádherný, že máte tuhle tu šanci, kterou běžný smrtelník nemá.
Studoval jste hereckou školu, kdy Vám bylo jasné, že těžiště vaší práce bude v moderaci?
Už když jsem na tu školu šel. Já jsem totiž začal s moderací už hodně brzo, asi ve čtrnácti letech jsem moderoval v karlovarském rádiu Diana a chtěl jsem to jít studovat. Ale tenkrát čistě moderátorská škola nebo škola, kde by se učilo moderování, neexistovala. Takže jsem šel na Vyšší odbornou školu hereckou a moderátorskou, kde se učilo to moderování, ale bylo tam i to herectví.
Naše třída, náš ročník, kde byla třeba i Laďka Něrgešová a mnozí další kolegové, jsme spíš tíhli k tomu moderování, ale bylo tam i to herectví, což bylo, troufám si říct, na našich výkonech znát. Tím jsme se prodrali, ale spíš se živíme tím moderováním.
Pořad Tobogan se na vlnách Českého rozhlasu Dvojka vysílá už 35 let a vy ho moderujete od roku 2004, tedy už přes 20 let. V čem podle vás tkví tajemství jeho dlouholetého úspěchu?
Hodněkrát jsem o tom přemýšlel, čím to je, že právě tenhle pořad. Dokonce jsme vloni byli zapsáni do České knihy rekordů jako nejdéle vysílaný zábavný pořad v zemi. Je to vlastně podle mě ta obyčejnost. My si neklademe, aspoň za tu dobu co to dělám já, větší cíl než prostě pro lidi připravit příjemnou hodinku před sobotním obědem.
Tak byl ten pořad koncipován, tak byl vymyšlen. Třeba i člověk z mladé generace za mnou přijde a řekne: „Jo, to poslouchávala naše babička a dokaď neskončil Tobogan, tak oběd nebyl.“ Takže je to taková poklidná součást toho sobotního dopoledne, taková ta jistota. Protože ať se dělo cokoliv, ať byl covid, ať se děly nejrůznější věci, Tobogan stále vysílal a nikdy jsme nevynechali. Opravdu jedeme tu šestatřicátou sezonu, sobotu co sobotu.
V Toboganu jste vyzpovídal stovky hostů. Můžete nás trochu vpustit do zákulisí příprav jednoho dílu, jak si vybíráte hosty a jak se na rozhovory připravujete?
To, jak ty díly vznikají je neskutečná náhoda. Někdy jsou díly, že zjistíte nebo víte, kdo bude mít v příštím roce narozeniny, tak připravíte narozeninovou oslavu. Potom třeba víte, že je premiéra nějaké inscenace, občas se stane, že potkám kamaráda, kolegu, herce, a řekne: „Hele, já jsem u tebe už dlouho nebyl.“ A já, protože mi je to hloupý, odpovím: „Tak si připrav svůj Tobogan, pozvi si koho chceš a udělám díl jenom pro tebe.“ To byl nedávno třeba díl pro Barušku Hrzánovou.
Anebo jako před tejdnem, jdu po náměstí I. P. Pavlova potkám Petra Vacka z Ypsilonky a ptám se ho, jak se má, co dělá a on říká: „Hele, po těch všech kotrmelcích, co jsme měli v Ypsilonce, si diváci myslí, že nás zrušili, že neexistujeme. My bychom nějak potřebovali dát lidem vědět, že Ypsilonka žije.“ A já říkám: „Ypsilonka žije, to je krásnej název, uděláme Tobogan, přímej přenos.“
Tam přijdete vy všichni. Vezmeš Jiřího Lábuse, vezmeš Martina Dejdara, Jarku Krečmerovou. Uděláme Tobogan, kterej se bude jmenovat Ypsilonka žije. A zjistíme, že máme volnej termín před Silvestrem a těch hostů tam přijde tolik, že je z toho dvouhodinovka. To zákulisí je opravdu neskutečně pestrý.
Je pro Vás tedy každé vysílání Toboganu jedinečné?
Určitě, pokaždý je to jiný. Pokaždý přijde jiný publikum, přijdou jiní hosté a pokud vyjedeme někam po vlastech českých, a my rádi jezdíme, tak i to publikum je v každým místě jiný.
Je to jiný, když vysíláme od nás ze studia číslo jedna, kam se vejde sto hostů, exkluzivních, a když je potom kino Metropol plný a je v něm víc než pět set lidí. Teď se chystáme na listopad, kdy budeme slavit pětatřicet let Toboganu ve Smetanově síni Obecního domu. To je tisíc dvě stě diváků a je to tak kouzelnej kulturní stánek, že máte chuť tam mluvit polohlasem, jak je to nóbl nádherný místo.
Co byste popřál Toboganu do budoucnosti?
Já bych popřál Toboganu, aby vytrval. Aby i když já už budu stařičký, nemohoucí, neslyšící a kulhající, abych ho včas předal někomu mladýmu, kdo ho potáhne dál. A aby tenhle rozhlasovej formát fungoval dál, stejně tak jako pořady, který mají úžasnou historii a je jim šedesát i víc, ať je to Meteor, Kolotoč nebo Hajaja. Protože lidé mají rádi tyhle své jistoty a je potřeba tohle rodinný stříbro uchovávat.
Autor je členem studentské redakce festivalu Prix Bohemia Radio.
