Divadelní zážitek z festivalu: Někdy jsem se cítil jako díra uprostřed čtvrtky, popisuje své paralely Ošklivce herec Vojta Kotek
Již tradičně patřil druhý festivalový večer divadlu. Tentokrát Moravské divadlo přivítalo Činoherní klub s inscenací Ošklivec. Ani mnohočetnost jednotlivých rolí, v podání čtyř herců, nebyla překážkou v přiblížení představení nevidomému divákovi.
Titulní postavou hry je nesnesitelně ošklivý inženýr Lette, ztvárněný Vojtou Kotkem. „Jak se člověk cítí, hodně závisí na tom, jak se k němu chová okolí. Já jsem to zažil, když jsem se stal v náctiletém věku známým. Zničehonic mě poznávali lidé na ulici a okolí se ke mně začalo chovat jinak. Což je přesně moment, který se zrcadlí i v představení Ošklivec,“ objasňuje osobní zasažení tématem Kotek. A dodává, „trošku mi to připomíná cimrmanovskou teorii solipsismu: Existuje svět, jenom neexistuji já. Někdy jsem se cítil jako taková díra uprostřed čtvrtky a nevěděl jsem, jestli existuje i okolní svět nebo jestli existuji já.“
Divadelní sál se plní. Na jevišti vidíme vykonstruovanou strohou místnost s papírovými krabicemi, stolky, vitrínkou a kabinkami. Do ní vchází muž se svářečskými brýlemi a něco hledá. V hledišti to ještě chvíli hučí, ale odbitím osmé hodiny se zhasíná a hra může začít.
Zavírám oči, poslouchám příjemný hlas popisující scénu. Vypůjčila jsem si totiž krabičku se sluchátky, pomocí které jsou nevidomým lidem v publiku tlumočeny vizuální vjemy.
Vtom někdo vchází na scénu. Hlas osobu představuje, ale téměř v téže chvíli se začíná odehrávat první dialog. Nechávám zavřené oči. Na jevišti se souběžně s dialogy odehrává i něco vtipného, soudím podle reakcí diváků, ale bohužel netuším, o co jde. Je to pro mě docela stresující pocit. Netrpělivě čekám, zda mi hlas situaci přiblíží, bohužel na to není čas. Hraje se dál.
Nevydržím to, otevírám oči. Ačkoliv je toto pro nevidomé úžasná příležitost, vnímám, jak těžko přenositelná jsou mnohá gesta a výrazy ve tváři. Slova by sice stačila, ale bohužel by příliš narušila poslech dialogů.
Za jevištěm sedí u obrazovky, skrze kterou dění na scéně sleduje, Kateřina Hubertová. Svým hlasem se snaží vizuální rozměr inscenace poslat do sluchátek, těm, kteří na popis situací v hledišti čekají.
„Samozřejmě jsem byla připravená, že některé věci mohou být jinak. A byly tedy sakra jinak! Herci se odvázali a velmi vtipně zakomponovali do hry i rozhlas, který dominuje těmto dnům. Toto byla chvilka, kdy jsem musela opravdu reagovat teď a tady na místě,“ popisuje krušné chvíle za mikrofonem „přibližovatelka“ Kateřina Huberová.
Zážitek z poslechu divadelního představení nás přivádí na myšlenku, zda by Ošklivec obstál jako rozhlasová hra. „Myslím, že ano, ten text je geniální a vizuální vjem je celkem snadno přenositelný, ač ve hře důležitý. Když si představuji, že bych to neviděl, jenom slyšel, tak by mi to možná přišlo ještě zábavnější,“ přemítá herec Vojta Kotek. Právě o jakousi rozhlasovou inscenaci se dle svých slov Huberová snažila.
Záludností této hry jsou měnící se postavy. Všichni, kromě hlavní postavy, hrají dvoj nebo i trojrole, které se mění z věty na větu a s nimi i prostředí v němž se děj odehrává. „Střihy tam nejsou tolik vizuální, i ze zvuku je pochopitelné, že už jde v této větě nebo slově o jinou postavu. Do komentáře jsem se proto snažila ostře definovat, že se to opravdu děje. Teď to jsou jiné osoby. Jsme v jiném prostředí,“ vysvětluje Huberová.
Komedie nakládá na bedra diváků mnoho podnětů k zamyšlení. A jak to tak u dobrých děl bývá, dává nám více otázek než odpovědí. Každý si tam může najít své téma, stejně jako představitel hlavního hrdiny Vojta Kotek. „Tato hra je i o tom, jak se člověk vyrovnává s tím, po čem touží. A pak zjišťuje, co to vlastně je. Že se k vám lidi najednou začnou chovat jinak a potom je těžké si zachovat svůj svět a udržet sebe v tom světě.“
Autorka je členkou studentské redakce webu Prix Bohemia Radio.
