Půvab neobratnosti jsme cestou ztratili, jeviště jsme se přestali bát, přemítá Svěrák v besedě s Cimrmany
Dobytí severního pólu odehrálo Divadlo Járy Cimrmana už tisíckrát. Jakým vývojem prošlo obsazení a dramaturgické vedení semináře věhlasných cimrmanologů? „Něco jsme ztratili, ale něco jsme i získali. Třeba dovedeme opakovat to, co mělo úspěch,“ usmívá se Zdeněk Svěrák při besedě festivalu Prix Bohemia Radio. Jak vzpomíná na premiéru, kdy jej zaskočil nečekaný návrh herečky z publika? Jak se z naivních neherců stávají vážení umělci? A jak se s divadlem sžil Ondřej Vetchý?
Zdeňku, je to tisící repríza. Prý to vyšlo shodou okolností přesně na den – jaká byla před čtyřiceti lety premiéra Dobytí severního pólu?
Svěrák: Mně utkvělo z premiéry jen to, že byla v divadle Jiřího Wolkera.
To nebylo na Solidaritě?
Svěrák: Ne. Hráli jsme na Solidaritě, ale nevím, proč jsme udělali premiéru v divadle Jiřího Wolkera.
Čtěte také
Tam došlo k takové situaci, kdy v semináři je živý obraz a vyzýváme, aby žena z publika hrála banku Slavii. Počítáme s tím, že se žádná žena nepřihlásí.
Já už vím, ona tam hrála Ivana Andrlová! Ona tam byla v angažmá tenkrát.
Svěrák: No, hrála. Ono se přihlásila. Já jsem říkal: víte vy o tom, že byste měla být nahá? Ano. A přesto to chcete? Ano.
Ne úplně nahá. Ona není úplně nahá, ona má šerpu mezi prsy.
Svěrák: Říkal jsem si, že to bude trapné. Tak jsem jí řekl: jděte tady do zákulisí a připravte se. A pak jsem řekl klukům, aby ji už nepustili na jeviště.
Proč jste to nedohráli? Proč jste ji tam nevzali?
Svěrák: Mně připadalo, že by to bylo trapné, i pro ni. Pak jsem se jí ptal, proč to udělala – a ona říkala: ze zvědavosti.
Půvaby neherectví
Zdeňku, prošel počet tvých vstupů do básničky – nebo vstupů toho, kdo vede seminář – nějakým vývojem? Na začátku bylo jenom jedno přerušení školní brašničky, pak se tam objevila uvaděčka, pak větráky... Nebyl to historicky, za těch 40 let, v každé hře stejný počet.
Svěrák: Já už to neřeknu podle pravdy...
To nevadí.
Svěrák: U nás je zvyk, že když tam něco přidáme a povede se, že to vzbudí smích, tak to tam necháme. Když ne, tak to vyndáme. Vývoj textu není velký, ale malý tam asi je.
Čtěte také
Pánové, jak náročná je hra Dobytí severního pólu fyzicky? Jestli je to tak, jak si myslím, jste tam od začátku do konce oblečení ve věcech, ve kterých byste neprochladli ani za polárním kruhem. Co máte na sobě, Marku?
Marek Šimon: Mívám většinou spodky, kalhoty, kabát a košili. Ale tuhle jsem si spodky zapomněl vzít, protože mě někdo vyrušoval v šatně, a já zapomněl na to, že je nemám. A Ondra říkal: nepůjčil bys mi na chvilku kalhoty? Já mám ty spodky dost řídký. Teď jsem si sundal kalhoty a on říkal: vždyť žádný nemáš.
Ondřej Vetchý: Je to náročné, musím říct, tepelně to vydržet. Byl jsem ohromený, že Dobytí severního pólu hrají vždycky v zimní sezoně – když se blíží jaro, skutečně už se Severní pól nehraje, protože to bylo vyčerpávající. Ono předstírat, že mrznete a umíráte zimou, a přitom z vás čůrky stékají, je takové trapné.
Jak jsem sháněl kostým, jsem to ukradl v Činoherním klubu, teda půjčil, tak jsem si vzal věci, které fakt vypadají, že jsou zimní. Už několik let vím, že je chyba, že jsem byl takto zodpovědný.
Ale rukavice máš pořád, ne?
Vetchý: Pořád ne. Já si je nasazuji, vycítil jsem dramaturgicky, až když se pokusíme Karla Frištenského nechat umrznout. Protože ho nutíme, aby sundal boty a kalhoty na chvilku, my se musíme doobléct, abychom tím interpretovali, že je tam strašlivá zima. Tehdy až si nasazuji rukavice.
Jenže kluci jsou zodpovědnější a mají rukavice skoro furt. Ale jsou při hraní statičtější.
Čtěte také
Jak že jsou statičtější?
Vetchý: Scénický pohyb není takový, že by někdo řekl, že to je akční jako prase.
Kromě obratu na lyžích o 180° je to statičtější.
Vetchý: Tak, je to statičtější. Když to porovnám s Činoherním klubem, žádnou choreografii nacvičenou jsem úplně nezaznamenal, že by tam byla.
Svěrák: Protože ji nedodržuješ. Jasná choreografie!
Bárta: Jestli tohle slyší režisér Smoljak seshora, tak nevím.
Vetchý: Scénickou choreografii vnímám tak, že to není pouze o tom, kde kdo stojí, ale že tam jsou třeba tanečky, třeba se běhá. To tam není, no.
Robert Bárta se trochu rozčiluje: na pólu, tanečky?
Vetchý: Když je člověk v zimě, tak se musí zahřát. Zahřeje se jenom Varel Frištenský – my máme jen ve zvuku, že tam něco štípe a my ostatní stojíme jako trubky a mrzneme.
Ale pak přichází polární záře. Tam už by šla nějaká, možná jednodušší choreografie – ale nebudeme panu režisérovi do toho mluvit.
Čtěte také
Vetchý: Šla, ale tam se zhasne.
Tím spíš!
Vetchý: To bychom mohli jako rozjet.
Marek Šimon: Zkusíme dneska.
Jak je to, Zdeňku, s neherectvím? Už si na tom tolik nezakládáte? Protože všichni máte na internetových stránkách u jména: herec Divadla Járy Cimrmana. Podívejte, jak se Robert Bárta tváří.
Svěrák: Myslím, že to, čím jsme byli kdysi půvabní, tou neobratností, toporností, to se nedá udržet. To jsme cestou ztratili, protože jsme se jeviště a diváků přestali bát. Brukner, jak o něm říkal režisér Forman anebo Papoušek, to byl nejlepší žijící český naivní herec.
Brukner už není naivní herec, on už ví, co dělá, nedělá to bezděčně. Čili já myslím, že něco jsme ztratili, ale něco jsme i získali. Třeba dovedeme opakovat to, co mělo úspěch.
Vetchý: Já bych jen doplnil, že na herectví je pozoruhodné to, že talent se projeví tím způsobem, že člověk je schopen fixovat to, co je funkční, a opouštět a rozlišovat, co je nefunkční. Když je někdo schopen vycizelovat věc, vybrat nejvhodnější řešení a vždy ho fixovat, realizovat a posouvat dál, tak to je talent. Oni mají nesporný herecký talent.
