Stovky běžců rozsvítily olomoucké Bezručovy sady. Podesáté se běželo pro Světlušku
Ve středu po osmnácté hodině se pomalu, ale jistě začali shromažďovat lidé na atletickém stadionu v Olomouci.
Míjela jsem zde všechny věkové kategorie od dětí v kočárku až po seniory, procházela jsem kolem lidí, kteří se mezi sebou bavili bez jakýchkoliv bariér. Při doprovodu hudby a povzbuzujících slov moderátorky Jaroslavy Vykoupilové panovala v areálu velmi přátelská atmosféra. Tak či onak, spojovala nás všechny jedna krásná myšlenka - udělat dobrý skutek těm, kteří neměli takové štěstí jako mnozí z nás a narodili se se zrakovou vadou.
Ve středu večer jsem poprvé v životě vyrazila na běžecký stadion v Olomouci, měla jsem se totiž zúčastnit běhu pro Světlušku. Oprášila jsem své běžecké boty a s lehkou nervozitou jsem vykročila směrem Bezručovy sady. V duchu jsem se modlila a doufala, že zde na mě nebudou čekat pouze vrcholoví sportovci a běžečtí nadšenci se sport testerem na hrudním páse. Do areálu jsem dorazila kolem půl sedmé večer a byla jsem zde jako jedna z prvních.
Na stadionu už hrála hudba, byly postaveny všechny stánky s občerstvením a organizátoři netrpělivě očekávali první běžce. Jako první krok jsem si podle pokynů, které jsem si pečlivě pročetla na webových stránkách, zašla vyzvednout balíček, který byl určen pro všechny registrované a obsahoval vak se sportovní čelenkou nebo s čelovkou. Já, jakožto sklerotik, jsem sáhla hned po variantě s čelovkou, protože tu mou jsem si zapomněla doma. Následně jsem využila volnou chvíli a zašla jsem vyzpovídat paní Martinu Pekařovou ze Společnosti pro ranou péči.
„Světluška nás podporuje více jak osm let a za tu dobu nám poskytla podporu ve výši přes tři miliony korun. Díky ní můžeme zajistit podporu celé rodině. S každou tou rodinou a dítětem zajistíme pomocí speciálních testů funkční vyšetření zraku. Podle toho individuálně nastavujeme program stimulace zraku a zrakového vnímání. A vlastně ať už jde o samotný nákup testů, nebo přímou práci našich odborných poradců, kteří s tou rodinou pracují v domácím prostředí stimulaci zraku, tak v tom všem nám pomáhá i Nadační fond Českého rozhlasu,“ říká.
Díky této pomoci si mohla Společnost pro ranou péči pořídit také potřebný automobil, organizace totiž působí napříč třemi kraji.
„Automobil je pro nás každodenní nezbytnou součástí, aby poradkyně mohly zajistit kontinuitu služby. Potom díky Světlušce můžeme dělat odborné semináře pro rodiny, kterým ukazujeme, jak podpořit zrakové vnímání dítěte tak, aby potom rodiče mohli s dítětem pracovat více doma. Pořádáme i pobytové víkendy, které jsou zaměřeny trošku zážitkově a relaxačně. Taky nás nadační fond Světluška podporuje třeba v týdenních kurzech pro rodiny, které už jsou zaměřeny více odborně přes fyzioterapeutku a psycholožku až po stimulaci zraku,“ doplňuje Martina Pekařová.
Podle ní Světluška - Nadační fond Českého rozhlasu v neposlední řadě podporuje také rozvoj služeb společnosti. „Momentálně třeba pracujeme za pomocí Světlušky na projektu včasnosti rané péče, protože o rané péči jako takové se ví velmi málo. Ví o ní jenom jedna třetina rodin a tím pádem se pomoc nedostane k mnoha potřebným rodinám. Nebo se k nim často dostane pozdě, takže naším cílem je včasnost informace ve spolupráci s neonatologickými centry, kde jsou dlouhodobě hospitalizovány rodiny s předčasně narozenými rizikovými novorozenci,“ uzavírá.
Mezitím v areálu značně přibývalo osob s čelovkou na hlavě a moderátorka hlásila, že registrovaných běžců je kolem pěti set. To mě poněkud uklidnilo, protože jsem si začala uvědomovat, že v takové mase lidí určitě nebudou samí vrcholoví sportovci. Potom jsem zahlédla ředitelku Nadačního fondu Českého rozhlasu Gabrielou Drastichovou, se kterou jsme se shodly, že letošní spolupráce Českého rozhlasu a Světlušky byla trefou do černého.
„Dnešní večer se běží v Olomouci Noční běh pro Světlušku, ten patří do seriálu běhů, které se běhají po celém Česku. Je jich celkem šest a každý, kdo se k běhu přidá, tak svým startovným přispívá do sbírky Světluška, ze které pak nadační fond celoročně podporuje zrakově postižené buď přímo nebo skrze organizace, které jim poskytují služby,“ vysvětluje Drastichová.
A potom začalo přihořívat a to doslova, protože místo koncertu, který se z pandemických důvodu letos nemohl uskutečnit, vyměnila hudební prkna Ohnivá show Jana Hlavsa. Všichni jsme lapali po dechu a děti s rozsvícenými očima tiše pozorovaly tyto nebezpečné kreace.
V ten moment jsem úplně zapomněla, že za pár minut budu muset stát připravená na startu. A připomněla mi to velmi zřetelně moderátorka, která hned po ohnivém vystoupení zahájila běžeckou rozcvičku Hannah, kterou vedla Kateřina Tatarkovičová. Po této rozcvičce jsem opět lehce znervózněla, nějak jsem si uvědomila, že ještě předevčírem jsem celé odpoledne strávila ve fakultní nemocnici a teď mám běžet minimálně 2,3km. Potom jsem se rozhlédla kolem sebe a uviděla všechny ty vysmáté tváře. Lidé, z kterých sršel optimismus, děti, které se nemohly dočkat, kdy se už konečně ten nekonečný světelný vlak rozjede směrem Bezručovy sady.
To všechno mě motivovalo k tomu, že tento běh za každou cenu zvládnu doběhnout až do cíle. Za doprovodu povzbuzování fanoušků jsme všichni běželi pospolu, běžely rodiny s dětmi, běžely klábosící kamarádky a také jedinci jako já. Měla jsem možnost vidět Olomouc z jiné perspektivy, míjela jsem běžce se zrakovým znevýhodněním, kteří běželi při doprovodu svého vodícího psa. Během deseti minut jsem si uvědomila, jak jsem vděčná za to, co mám, že ačkoli běh potmě je krásný, tak já můžu běhat i přes den a sledovat padající listí nebo míjet romantické páry, či studenty pádící na přednášku. Takové štěstí mnozí z nás nemají.
Byla jsem si jistá, že tento běh musím dokončit, že rozhodně nemůžu v polovině zkolabovat, i když mi chvílemi nebylo nejlíp. V cílové rovině nám všichni fandili a společně jsme se radovali z toho, že letošní Noční běh pro Světlušku se opět v Olomouci vydařil.
