Věřím, že každý host, který přijde ke mně do studia, má kus návodu na dobrý život
Rozhovor studenta olomoucké žurnalistiky Václava Januše s Lucií Výbornou před jejím pořadem v kině Metropol.
Paní Výborná, v médiích se pohybujete dlouhou dobu. Předtím jste studovala žurnalistiku na Fakultě sociálních věd Univerzity Karlovy. A už jako studentka jste pracovala v České televizi. Jak jste si představovala svou profesní dráhu?
Svoji profesní dráhu jsem si představovala jako budoucí lyžařská instruktorka, protože čím více jsem studovala žurnalistiku, tím více mi docházelo, že tu práci nechci dělat. Na tu školu jsem nastoupila před rokem 1989 a první praxi jsem musela mít v novinách. Co jsem tam potkala? Upracované ženské v nudných šedivých šatech, s nudnými životy, s prohulenými žlutými prsty. Říkala jsem si, takhle já nemůžu skončit. Ale dělala jsem praxi i v televizním zpravodajství. Bylo to zajímavé, ale taky to nebyl můj šálek kávy. A hrozně jsem stála o to, abych mohla dělat to, na co jsem tehdy měla papíry, protože jsem měla certifikaci jako lyžařská instruktorka. Takže, když skončila v devadesátých letech moje studia, tak mě můj kamarád dostal jako instruktorku do lyžařské školy v Zermattu ve Švýcarsku.
Kdybyste dnes končila střední školu, šla byste znovu studovat žurnalistiku?
Upřímně řečeno, možná, že odpověď zní ne. Ale nemyslím si, že bych se chtěla vzdát novinařiny. Jenom bych šla studovat nějakou jinou školu. Protože když v sobě máte zvědavost, když máte dobré učitele a osvojíte si nějaké základní principy, tak nemusíte žurnalistiku vystudovat. Když máte dobrého šéfa a dobré vedení, on to z vás někdo dostane. Ale je dobré mít nějakou specializaci. Nemyslím si, že bych chtěla být ekonomický redaktor, ale když jste ekonom, když máte vystudovanou ekologii, když máte nějakou specializaci, která vás opravňuje jít hlouběji v tom oboru, tak je to, myslím si, daleko lepší.
Tedy, dalo vám studium žurnalistiky něco, z čeho jste pak těžila ve vaší profesi?
Upřímně řečeno, studium žurnalistiky v té době, kdy já jsem šla na tu školu, mně dalo volný čas. Protože já jsem tam nastoupila rok před převratem – před sametovou revolucí. A tehdy jsme měli opravdu šílené předměty. Měli jsme třeba marxistickou etiku pro novináře. Den před zkouškou z tohoto předmětu jsem si otevřela zhruba 300 stran tlustou knihu, kde byla napsána věta: „Žena je hříšná nádoba pospolitého chtíče.“ Tak jsem tu knihu zase zavřela. A říkala jsem si, výborně, tuto zkoušku udělám s prstem v nose, protože to okecám, až kam to půjde, což se skutečně stalo.
A potom vypukl na té fakultě velký chaos. A já, protože jsem vždycky chtěla cestovat, tak poté, co jsme si odbyli revoluci a už to vypadalo, že všechno je dobré a teď už se nic zlého nepřihodí, tak jsem se sebrala, odcestovala jsem vlakem do Mongolska a pak dále do Číny. A vlastně ten čas na fakultě jsem, přiznám se, pečlivě neprostudovala, ale spíš jsem využila toho chaosu, který tam panoval i v následujícím roce, abych se courala po světě.
Proč jste vlastně chtěla jít studovat žurnalistiku?
Protože moje maminka pracovala jako dramaturgyně Československé televize a můj tatínek byl prvním zpravodajem Československé televize v Moskvě a vlastně byl prvním zpravodajem Československé televize vůbec, protože táta odletěl s mojí maminkou do Moskvy v roce 1963 a až do roku 1968, tedy do neblahých událostí, tam jako zpravodaj působil, potom už ne. Já jsem tak částečně novinařinu měla v rodině a zdálo se mi, že to je docela dobrý nápad.
A potom si projdete tu praxi, vidíte to zblízka a říkáte si, toto vlastně nechci dělat. Byla jsem vášnivá lyžařka, tak jsem chtěla spíš jít uplatňovat své fyzické umění než mentální.
Kde jste byla první den na praxích?
Myslím, že jednu z prvních jsem měla v deníku Práce. To byly odborářské noviny na Václavském náměstí, které měly vlastní tiskárnu. A tam jsme skutečně prošli všechny provozy. Pro mě to bylo velmi neradostné, tehdy mě poslali udělat první rozhovor s kulturním referentem domu ROH na Dlabačově. Připadala jsem si hloupě a říkala jsem si, takto jsem si to vlastně vůbec nepředstavovala. A o čem se tu chcete bavit? O tom, jak baví odboráře a čím, když už jako v té době máte svoji hlavu a svoji představu o tom, jak vypadá zábava nebo jak vypadá literatura a kultura…?
Měla jste velmi brzy zkušenosti s psaním textů, s televizí i s rozhlasem. Prolínají se nějak ty dovednosti?
U mě zvítězila jasně rozhlasová práce. V roce 1991 jsem začala pracovat v druhém soukromém rádiu, které u nás vysílalo, v rádiu Bonton. A práce v rozhlase vyžaduje úplně jiné zacházení se slovem. Když se podíváte třeba na fejetony Františka Nepila, tak vidíte, jaké jsou to krátké věty, že to je úplně jiný literární útvar a to rádio mě naučilo vyjadřovat se tímto specifickým způsobem.
Když se podíváte na novináře, kteří právě vyšli ze školy, jak je vnímáte?
Já se bohužel s dnešními mladými novináři nepotkávám. Měla jsem pár nabídek, abych učila. Ale nemyslím si, že bych byla dobrý učitel. Asi ještě nepřišel ten čas. Ráda bych se potkala s nějakými mladými, protože mě zajímá, kam to směřují. Myslím si, že svým způsobem je novinařina v ohrožení. Ráda bych věřila tomu, že jsou lidé, kteří směřují i k nám do veřejnoprávního sektoru. A zajímalo by mě, co si myslí třeba o nás, kam to dovedla naše generace.
Samozřejmě, máme veřejnoprávní média a pak máme média, která mají své vlastníky a kopou za své vlastní zájmy. A bohužel žijeme v době, kdy prostor je zaplevelen dezinformacemi a spousta lidí ještě pořád potřebuje vysvětlit, k čemu slouží veřejnoprávní média. Ale u nás v Radiožurnálu naštěstí vidím, že jsou tam ve zpravodajství velmi mladí kolegové, kteří to potáhnou dál, a doufám, že dobře.
Prošla jste řadou médií komerčních i veřejnoprávních. Jak vnímáte jejich proměnu do dnešní doby?
Já jsem z komerčních médií utekla. Když jsem pracovala od začátku v televizi Vladimíra Železného, tak tam jsem se naučila velmi důsledné pracovní morálce. To bylo skvělé. A ta televize v té době vlastně deklarovala, že bude dělat něco jiného, než ve finále dělala. Měli jsme poměrně dost času na rozhovory. Třeba ve snídani s Novou jeden rozhovor, takový ten jubilejní, mohl trvat třeba 12 nebo 14 minut. To už se dneska nikdy nestane. A když jsem tam byla, tak se začal ten čas na mluvené slovo krátit. A když jeden rozhovor měl trvat čtyři minuty, tak jsem říkala, nezlobte se, ale tady už já nemám úplně co dělat. A pak mě přestala stačit i soukromá rádia, kde jsem pracovala poměrně dlouho.
Ale zase jsem měla štěstí. Michel Fleischmann byl ve své době skutečně osvícený šéf Regie Radio Music, takže taky se dala dělat spousta věcí. Ale já už jsem cítila, že jsem z toho vyrostla a že si nepotřebuji zvát jenom lidi, u kterých je vlastně zaručen úspěch. Tak jsem odešla do Českého rozhlasu, kde jsem začínala na Dvojce a po dvou letech jsem se přestěhovala na Radiožurnál.
A do dneška jsem nesmírně vděčná za hosty, které si mohu zvát, protože si myslím, že můj život udělali lepším. A já všechny ty rozhovory vedu tak, aby udělali ten život lepším i těm, kteří to poslouchají. A věřím tomu, že každý člověk, který přijde ke mně do rádia na rozhovor, má kus návodu na dobrý život. Třeba teď jsem měla rozhovor o tom, jak my, kteří už se blížíme k šedesátce, se musíme smířit s tím, že nám ubývá sil. A vzpomněla jsem si na jednu primabalerínu z Národního divadla, která mi dávala rozhovor ve svých 92 letech. A to ještě učila jógu. A protože ta paní byla velmi dynamická, tak jsem se ptala, jak to dělá. Ona říkala: „Děvenko, ubírat se musí pomalu a smála se.“ A já z toho teď začínám teprve žít. Takže věřím tomu, že spousta těch vět, které si z nějakého důvodu pamatuji, i když si nepamatuji, co jsem dělala včera, tak ke mně ještě v průběhu let nějakým způsobem dojde.
Nakonec bych se chtěl zeptat, jaké rady byste dala začínajícím novinářům?
Aby neposlouchali to, když jim někdo říká, že něco nejde. Aby se ptali ze srdce, ze zvědavosti, ne, protože musí. Protože pak by vlastně na tom místě neměli co dělat. Aby byli vzdělaní, aby pracovali, aby se dobře připravovali, aby ve chvíli, kdy se ocitnou jako zástupci nějakého veřejnoprávního média, tak aby někde v zádech pořád cítili tu zodpovědnost za to, že informace, kterou doručují dalším lidem, je ověřená, je garantovaná a že se vlastně za ni sami můžou postavit a že se pod ni můžou podepsat. A aby pochopili, že novinařina je pravděpodobně bohatšími neudělá, co se financí týče. Ale co se týče lidských setkání, míst, kam se člověk dostane a spousty dalších zkušeností, které jsou fakt někdy k nezaplacení, že tam zbohatnete enormním způsobem.
Autor je členem studentské redakce webu Prix Bohemia Radio.
