Vojtěch Koval: Soutěže jako Prix Bohemia Radio dávají podcastům zpětnou vazbu, kterou běžný posluchač neposkytne
Porotce kategorie Podcast na festivalu Prix Bohemia Radio poodhaluje zákulisí hodnocení českých podcastů a sdílí své dojmy z letošních soutěžních projektů. V rozhovoru zdůrazňuje význam originality a kvality zpracování, které jsou podle něj klíčové pro úspěch v konkurenčním prostředí. Koval také přibližuje trendy v českém podcastingu a vyjadřuje naději, že se domácí tvorba bude dále rozvíjet směrem k vyšší profesionalitě a kreativitě.
Co pro vás osobně znamená být součástí poroty na Prix Bohemia?
Kromě toho, že to je pro mě obrovská čest, je to pro mě především velmi zajímavá a cenná zkušenost. V poměrně krátké době se tu totiž dá koncentrovaně navstřebat obrovské množství podcastů. Letos se jich přihlásilo přes čtyřicet, to je ohromná kopa obsahu. Samozřejmě že na denní bázi jich poslouchám mnoho, abych byl v obraze, ale tolik podcastů v tak krátkém čase se mi ještě nikdy nepovedlo naposlouchat. U spousty z nich jsem se bavil a žasl nad jejich kvalitou, originalitou a zpracováním. Té příležitosti, být porotcem letošní soutěže, si velmi vážím.
Podcasting je nyní již třetím rokem součástí festivalu, který se dříve zaměřoval primárně na tradiční rozhlasovou tvorbu. Zaslouží si na takovém festivalu podcasting vlastní kategorii? Čím se vlastně liší od pořadů určených primárně pro rozhlasové vysílání?
Podle mě si ho rozhodně zaslouží. V Česku se rozmohl fenomén podcastingu a za těch patnáct let, co podcasty jako formát nabírají na popularitě a masově se produkují po celém světě si definitivně našly svoje místo. Jakožto bývalý rozhlasák ho považuji za důležitý zdroj informací a zábavy. V Česku existuje ohromná spousta různých produkcí a do podcastů se pustily jak zaběhlé mediální domy, tak postupně vznikají menší i větší produkce. Tím, že se do toho pustila velká média, tak je naše lokální produkce kvalitní. Za největší rozdíl mezi podcastingem a rozhlasovou tvorbou považuji velikost tvůrčí plochy. Podcasty poskytují mnohem větší prostor pro úpravu a vyprávění souvislého příběhu a dost často do něj můžu zasadit mnohem osobnější vhled. Ve zpravodajských podcastech, jako například Vinohradská 12 nebo Studio N, člověk dostane nejen tu zhutněnou informaci, ale kromě ní dostává i například pohledy expertů na dané téma. Ten obraz se prostě dá poskládat ve větším. Tím netvrdím, že by to nešlo dělat v lineárním vyílání, ale podcasty přeci jenom nabízejí větší možnosti, jak s obsahem pracovat a jsou jednodušší na produkci. Neříkám, že některý z formátů upřednostňuji, oba mají svoje kouzlo.
Ze 46 přihlášených postoupilo do hlavní soutěže 10 projektů. Co říká letošní výběr o současném podcastingu? Je to typický reprezentativní vzorek, nebo jsou ta díla v něčem výjimečná?
V soutěži je mnoho podcastů, které při svém, mnohdy velmi úzkém tematickém zaměření, dosahují obrovské kvality. Zároveň je fascinující, že se jich přihlásilo tolik, že jsou mezi sebou schopné soutěžit i podcasty ve formátu například byznysové talkshow s pořadem o hrané tvorbě a dramatu. Pro oba formáty samozřejmě používám jiná měřítka, ale ta variabilita témat do jisté míry ukazuje, že úroveň českých podcastů neustále roste. Osobně jsem nadšený, kolik opravdu kvalitních podcastů se do soutěže dostalo a nejradši bych jich do hlavní soutěže zařadil mnohem víc. Je vidět, že autoři už postupem času skutečně začínají více přemýšlet nad svojí cílovou skupinou a nad kvalitou zvukové stránky, která hraje v podcastingu klíčovou roli.
Existují na současné české podcast scéně nějaké trendy? A budeme moci nějaké pozorovat i v řadách soutěžících?
Mám radost, že se čím dál více v podcastech objevuje story-telling. Producenti podcastů už konečně pochopili, že nestačí mít pouze zvučné jméno hosta, pár vtípků a dva mikrofony, když to přeženu. Uvědomili si, že ti posluchači chtějí něco navíc, chtějí slyšet širší pohled na dané téma, nahlédnout reportérovi pod ruce. Zajímá je, jak uvažují, jak pracují a chtějí znát širší rámec toho, jak autor k tématu přistupuje. Vyprávění příběhu se na české scéně začíná prosazovat a už dříve to bylo vidět především v zahraniční. V posledních letech se vezeme na obří vlně tzv. true crime podcastů, které jsou, co se týče posluchačů, velmi vděčné téma a jsou to právě zahraniční podcasty, které nastavily ten standart vyprávění příběhu. Ať už posloucháme zpravodajský podcast, zahrádkářský podcast, anebo true-crime, většina nově vzniklých podcastů ten příběh vypráví a je to trend, který mě osobně baví a velmi těší. Soutěžní podcasty nejsou výjimkou.
Jaké jsou podle vás největší výzvy, kterým tvůrci čelí v rámci soutěžního prostředí, jako je soutěž Prix Bohemia Radio?
Originalita. Aby tvůrce vytvořil kvalitní podcast, ke kterému se budou posluchači vracet, musí se opravdu zamyslet nad tím, čím diváka ohromí a dojme, čím bude jeho dílo ‚‚vonět.‘‘ Jde to hodně vidět u zpravodajských podcastů. Máme jich tu hned několik, velmi populárních a ustálených, které se ve své podstatě věnují stejným věcem, ale neustále hledají cestu, jak se od jejich konkurentů odlišit. Ten konkurenční boj nutí tvůrce hledat mezi sebou drobné odlišnosti, na kterých si budou zakládat. Za další výzvu považuji nalezení své cílové skupiny. Cílová skupina Českého rozhlasu se určitě bude překrývat s posluchači Studia N, 5:59 od Seznamu a jistě s mnoha dalšími. V principu jde čistě o to najít tu skulinku, skrz kterou k divákovi projdu já a nikdo další.
Má podle vás Prix Bohemia a podobné festivaly vliv na rozvoj české podcastové scény?
Soutěží, nejen v oblasti podcastingu, v poslední době rapidně přibývá a já sám přemýšlím nad tím, jestli je některá z nich natolik relevantní, aby ovlivnila scénu. Spíše se však přikláním k tomu, že ano. Ten fakt, že si někdo dá tu práci a vyhodnotí tvorbu za daný rok je určitě důležitý v tom, že vlastně propaguje kvalitní projekty. Tahle reklama určitě má smysl a je důležitá pro to, aby se nastavovaly standardy, a hlavně vysvětlovaly důvody, proč je daná tvorba kvalitní. Dává tvůrcům zpětnou vazbu, kterou od běžného posluchače tak úplně nedostanou. Nechci porovnávat odborné soutěže s těmi klasickými hlasovacími, protože každá ukazuje o dílech něco jiného. Zatímco ‚‚hlasovačky,‘‘ ukazují spíše dosahy podcastů, odborné soutěže, jako třeba Prix Bohemia, vypovídají primárně o jejich úrovni a celkovém obsahu.
Jaký je vztah mezi tradičními rozhlasovými stanicemi a podcastovými platformami? Konkurují si, anebo každý cílí na jiné publikum?
Myslím si, že lidé, kteří vyhledávají audio obsahy jsou do jisté míry všichni odchování rádiem a pokud poslouchají podcasty, pochybuji, že si alespoň někdy nepustí rádio. Nejsem si jistý, jestli bych vztah rozhlasu a podcastů nazval konkurencí. Pro mě osobně je mnohem větší otázka, jak v dnešní době velkých platforem pracovat se svými vlastními platformami. Český rozhlas si před šesti lety založil platformu mujRozhlas, která upřímně nevím, jestli má sílu konkurovat velikánům, jako je Spotify, Apple Music, anebo třeba YouTube. Tohle je pro mě velký oříšek, ať z hlediska financí, nebo dosahů. Nabízí se otázka, zda je lepší se zaměřovat na svoji platformu, anebo spíše expandovat se svými pořady na mnohem větší platformy. Digitální doba si ale vzala svoji daň a sám to na sobě pociťuji. Rozhlas jsem donedávna poslouchal především v autě a v dnešní době většina aut podporuje bluetooth připojení, takže podcast si místo rádia můžu pustit i tam.
Jak vnímáte vývoj podcastů na české scéně v porovnání s mezinárodní produkcí? Můžeme se porovnávat například s americkými tvůrci?
Určitě nikoho nepřekvapím, když řeknu, že jsme jako Česká republika vždy trochu pozadu. Trendy se k nám ze západního světa dostávají o něco pomaleji. Ale jak jsem zmiňoval na začátku, na lokální scéně se obsah vyvíjí a nejde pouze o ‚‚překlopený obsah.‘‘ Na druhou stranu si myslím, že naše podcasty ještě stále trošku pokulhávají v oblasti audio kvality. Tvůrci častokrát neváhají na sítě vypustit výborný podcast, do kterého z hlediska obsahu dali obrovské úsilí, ale už se tolik nesoustředili na dobrý zvuk a pod fousy si šeptají ‚‚to je dobrý, on to ten posluchač nějak zkousne.‘‘
Jsou podle vás české podcasty dostatečně tématicky diverzifikované? Jakému tématu či oblasti chybí na scéně zastoupení?
V zahraničí neustále vyplouvají na povrch zajímavé, neokoukané projekty. V poslední době mě zaujal švýcarský podcast, který zachycuje příběh o chodu domácnosti postaršího páru, který si v relativně pokročilém věku pořídil dítě. Založili WhatsAppovou skupinu, kde sdílí zkušenosti s podobnými páry a to je určené pro hodně specifickou skupinu posluchačů. U nás existuje spousta podcastů o rodičích ale tak moc experience-based obsah jsem u nás zatím nezaznamenal. Jinak si myslím, že jsme jako scéna dost obsahově diverzifikovaní. Vzhledem k dostupnosti kvalitní techniky dnes může obsah na sítě tvořit každý, což přímo podporuje různorodost a pokrytí nejrůznějších témat.
Mění se podle vás preference českých posluchačů podcastů v čase? Například délka nebo typ obsahu, který nejčastěji vyhledávají?
Podobně, jako se posledních několik desítek let se nijak výrazně nemění počet lidí, kteří poslouchají lineární vysílání v autě, tak se tolik ani nemění preference délky konzumovaného obsahu. Náš způsob života se taky nijak razantně nemění a průměrná délka podcastu je přímo úměrná průměrnému času, který lidé stráví cestou do práce. Obsah se taky příliš nemění, dominuje zpravodajství, true crime a pořady vedené známými lidmi.
Mají podcasty potenciál ovlivnit veřejné mínění ve stejné míře, jako tradiční média?
Určitě mají. Podcast je stejně, jako ostatní zmíněné audioformáty tzv. on demand. Sdílí stejné informace, můžeme okolo něj dělat totožnou mediální kampaň atd. Podle mě je mnohem důležitější, jak moc se snažíme dostat dané téma k lidem, než abychom se zabývali tím, zda tu informaci zprostředkujeme před lineární vysílání, nebo podcast.
Jak si představujete vývoj podcastingu v České republice v příštích 5–10 letech?
Velmi rád bych osobně přispěl k tomu, aby se česká tvorba nějakým způsobem posunula. Věřím, že producenti podcastů budou více odbourávat strach z investování do kvalitní tvorby. Extrémně se zvedla úroveň video obsahů, musím zmínit absolutní boom tvůrců na platformě YouTube, kde se i sebemenší kanály snaží o co největší profesionalitu. Doufám a pevně věřím, že stejný osud čeká i podcasting.
Momentálně se věnujete podcastingu na volné noze, ale máte sedmiletou zkušenost s prací v Českém rozhlase. Co vám zkušenost v ČRo dala jakožto tvůrci?
Díky práci v rozhlase umím na poměrné dobré úrovni pracovat se zvukem. Je to vlastnost, která je pro mě velmi profesně důležitá. Máme vlastní malou produkci, kde zpracováváme podcasty a cítím na sobě, že ve mně práce v rozhlase vybudovala lásku ke zvuku jako takovému. Další věc, kterou bych se nebál nazvat konkurenční výhodou a kterou bych nerad ztratil je, jak tomu říkám ‚‚veřejnoprávní zpravodajský přístup.‘‘ Při tvorbě se řídím pravidly, kterými se držím ať už dělám obsahy pro komerční, veřejnoprávní, nebo jakékoliv jiné subjekty. Jsem rád, že jsem si tou školou rozhlasu prošel a zároveň se tyto principy snažím předávat mladým tvůrcům jako lektor na Letní žurnalistické škole K. H. Borovského, anebo když pomáhám v elévském programu Českého rozhlasu. Ne každý musí žít tím, že bude za každou cenu hájit zpravodajské principy, ale je dobré se to naučit.
Proč jste se vlastně rozhodl z ČRo odejít?
Cítil jsem potřebu změny ve svém životě. V rozhlase momentálně sedí několik lidí, kteří tam pracují výrazně déle, někteří i desítky let a může jim připadat zvláštní, že jsem vydržel ‚‚tak krátce.‘‘ Za těch sedm let jsem měl hned několik drobných tvůrčích krizí, ale vždycky se nějakou souhrou okolností našel projekt, z kterého jsem byl nadšený a který mě v práci udržel. V jednu chvíli to byl magazín Experiment, který jsme rozjížděli s Petrem Pospíšilem, nebo podcast Budoucnost R. Byly to skvělé příležitosti a jsem za ně osobně velmi rád. Avšak v jeden moment se sešlo hned několik věcí. Přišla pandemie, která byla pro nás všechny extrémně náročná a obtížně jsem zvládal stres. Zároveň mi tenkrát přišla nabídka, která by sama o sobě nerozhodla, ale když přidám mnoho dalších okolností, které se tou dobou děly, donutila mě k odchodu. Hlavou mi procházely myšlenky o tom, že by mě mohlo za pár let teoreticky mrzet, kdybych to nezkusil a v životě se neposunul dál. Na Český rozhlas nedám dopustit, obzvlášť na zpravodajský tým. Tu práci jsem miloval, ale zároveň jsem si vyzkoušel něco jiného a svého odchodu nelituji, byť jsem ho téměř obrečel.
Kromě svého podcastu jste tvořil podcasty i pro soukromé firmy a ministerstvo dopravy. Jaké to je? Cítil jste se někdy jako tvůrce nějakým způsobem limitován?
Nikdy jsem ten pocit neměl, nevím, jestli jsem měl pouze štěstí na dobré projekty. Samozřejmě se moje představy často úplně neshodují s vizí firmy, ale vždy jsme nakonec došli ke konsenzu. Vždy jsem měl pocit, že si mě konkrétně tvůrci těch podcastů vybírali proto, že mám nějakou zkušenost a prostor mi v naprosté většině případů dali a do obsahu nijak nezasahovali.
Je možné se v dnešní době podcastingem dobře uživit, aniž by člověk kopíroval trendy a udržel si svobodu výpovědi?
V žádném případě netvrdím, že se každý musí nějak zásadně odlišovat od ostatních, aby byl úspěšný. Na to, aby to tvůrce skutečně uživilo, se musí mimo jiné naučit i jiné stránky produkce, včetně umění nabízení a propagace svých služeb a obsahu. Já osobně si kladu otázku, jestli ve své tvorbě tak pečlivě dbám na to, abych se výrazně odlišoval. Ale pokud se v něčem tvůrce najde a bude v tom opravdu dobrý, nepochybuji o tom, že si ho za něj budou chtít zaplatit firmy, média a inzerenti a peníze si ho najdou.
Autor je členem studentské redakce festivalu Prix Bohemia Radio.
