Zvukové obrazy z Čech i ze světa. Soutěžní reportáže přenesly posluchače do válečných zón, do Portugalska i na Českobudějovicko
Druhý poslechový den nabídl v hlavním soutěžním programu širokou škálu reportáží napříč tématy a prostředími. Převažovala očitá svědectví z válek na Ukrajině.
Program kategorie zahájila redaktorka zpravodajství Českého rozhlasu Pavlína Nečásková, která srdečně přivítala a představila odbornou porotu ve složení Marianne Allweiss, Jeremy Bransten, Jolyon Naegele, Emily Thompson a David Vaughan. Studentskou porotu tvořily Magdaléna Marie Franková a Kristýna Motyčáková.
Dominantnímu soutěžnímu tématu Ukrajiny se věnovalo celkem šest reportáží. Jako první zazněla Pomoc pro Vuhledar pod palbou zobrazující humanitární pomoc na frontové linii. Porota ji hodnotila velmi kladně: „Perfektní reportáž jako vždy,“ komentovala porotkyně Thompsonová. Poukázala na dovednost autora Martina Dorazína vykreslit událost bez zbytečně dlouhého popisování. Podobné hodnocení dostala reportáž litevské autorky Ievy Balsiunaite Ukrajinské ženy a zdravotníci o porodech ve válce: život vždy vítězí, která přiblížila porody ukrajinských žen v neustálém ohrožení v prostředí bunkrů nebo sklepů. Zaujalo téma i zpracování. Atmosféru dokreslovaly třeba nahrávky dětského křiku.
V některých reportážích chybělo podle porotců více hlasů respondentů nebo klíčový kontext, kterými by podpořili autentičnost. Týkalo se to třeba příspěvku Europa Journal – Ukrajina: Rozhlas zažívá znovuzrození v době války rakouské autorky Daniely Prugger, která popisuje spolupráci rozhlasových stanic během začátku války na Ukrajině. Nebo Europa Journal: Rusko – Svobodná média lze nalézt pouze v zahraničí od Markuse Mueller-Schinwalda o útěku ruských novinářů ze země kvůli zrušení kritických televizních stanic a novin.
Reportáž Indry Sprance Organizace „Zachraňte Ukrajinu“ pomáhá lidem při evakuaci z Ukrajiny popisuje evakuaci občanů. Charkov pod těžkými útoky ruské armády informuje o leteckých útocích a mrtvých civilistech. Studentská porota u těchto dvou kusů pochválila spontánní přístup autorky, díky kterému reportáže působily živě.
„Jasné poslání ve dvou minutách,“ reagoval Naegele na příspěvek Smutek je teď v každé domácnosti – přípravy na hromadný pohřeb v Groze od Dmytra Grebinnyka. Tato reportáž přináší osud Valerije Kozyra, který přišel o celou rodinu a polovinu sousedů. Porota ocenila krátké emotivní výpovědi, jež dokázaly hluboce zasáhnout všechny členy poroty, a následně ji prohlásili za jednu z nejsilnějších reportáží na téma Ukrajina.
Téma z válečné zóny obsahovala i reportáž Pomozte mi! Jsem dítě, střílejí po mně. Hindin poslední telefonát z Gazy od italské reportérky Azzurry Meringolo. Tomuto kusu porota vytkla příliš výraznou hudbu, která zkresluje posluchačovy emoce.
Mezi další příspěvky v kategorii patřila reportáž od Antoniho Rokicki s názvem Dopisy. Přináší příběh chlapce, kterého fascinuje historie Varšavského povstání. V rámci nemožností je titul od portugalského tvůrce Mária Rui Cardosa, který reportážně zpracovává divadelní hru, porota ocenila neobvykle zvolené téma.
Reportáž od Jana Kaliby Pusťte nás přes Rio Grande! zvukově zajímavou formou nechává nahlédnout do uprchlického tábora a do životů jeho obyvatel, kteří se sem dostali z jihu amerického kontinentu. Porotci chválili velký prostor věnovaný respondentům, čímž Kaliba zajistil silnější vztah mezi posluchačem a respondenty reportáže.
Karafiátová revoluce: Španělsko se zaměřilo na Portugalsko tvůrce Miguela Soarese, ve které vysvětluje vztah Portugalců a Španělů po revoluci v roce 1974, porotu překvapila vhodně zvolenými komentáři, které dodržovaly historický kontext, a posluchač měl možnost porozumět tématu do hloubky.
O vítězství bojovaly i dvě reportáže z českého prostředí. První z nich od reportérky Českého rozhlasu Veroniky Hlaváčové Příběhy babyboxu – Johanna, jež si v reportáži povídá s holčičkou z pardubického babyboxu, komentoval David Vaughan slovy: „Už jsem to slyšel dvakrát a teď potřetí se mi to líbí ještě víc.“ Reportáž ho upoutala jak dojemným tématem, tak i autorčiným etickým způsobem pokládání otázek hlavní sedmileté respondentce.
Druhá reportáž Nelegální kopání vltavínů na Českobudějovicku Matěje Vodičky popisuje agresivní konverzaci s kopáči vltavínů. Autor je potkal při náhodné procházce. Porotkyně Marianne Allweiss ocenila téma – otevření společenského problému ilegálních drancování nejen vltavínů, ale i dalších drahých kamenů, a připomněla i lov ohrožených jelenů.
Vítěze kategorie reportáž vyhlásí odborná porota ve čtvrtek v rámci slavnostního zakončení celého festivalu Prix Bohemia Radio. Studentskou porotu nejvíce zaujala reportáž od Ievy Balsiunaite Ukrajinské ženy a zdravotníci o porodech ve válce: život vždy vítězí.
„Rozhlas dokáže plasticky vykreslit to, co je opravdu důležité. U obrazových reportáží může detail strhnout příliš velkou pozornost,“ pojmenovává zahraniční zpravodaj v USA Jan Kaliba přednosti auditivního vyjadřování
Jak jste se dostal ze Serveru HR do sportovní redakce Českého rozhlasu a dále do redakce zahraniční?
Server HR byla vlastně taková sranda při škole. Zpětně si ale uvědomuji, že to pro mě bylo velmi cenné, protože to byla v podstatě taková volná disciplína. Dělal jsem rozhovory s různými HR manažery docela velkých firem, ale i třeba s hrabětem ze Šternberka. Byly to docela dlouhé rozhovory, které bylo potřeba nějak vystavět, takže si myslím, že mi to hodně pomohlo. Paralelně jsem pak začal spolupracovat i se sportovní redakcí v Českém rozhlase.
Potřeboval jsem rozhlasovou praxi ve škole, tak jsem to šel vzhledem k mému vztahu ke sportu zkusit do sportovní redakce. Tam jsem zůstal jako externista, pak mě zaměstnali na plný úvazek, takže to vlastně bylo takové přímočaré. Nakonec jsem přešel do zahraniční redakce, protože jsem vyhrál výběrové řízení na pozici zpravodaje ve Spojených státech.
Jak uvažovat o stavbě a výsledné podobě reportáže ve vztahu nejen k prostředí, ale i k tématu?
Teoreticky vždycky záleží na tom, co je to za téma, kolik má člověk času, v jakém prostředí se to odehrává. Takže hrozně záleží na té konkrétní situaci, jestli je to něco plánovaného, nebo prostě vpadnete do prostředí a dané situace.
Co nabízí žánr rozhlasové reportáže? Jak pracujete s obrazem místa a popisem situace?
Kouzelné je na rozhlasové reportáži na rozdíl od televizní to, že si sbalíte prostě malou krabičku (rekordér) a můžete vyrazit úplně kamkoliv. Hrozně mě baví pracovat s tím, aby popis, zaznamenání situace a zvukový background komunikoval s obsahem a aby všechno působilo přirozeně. Takže si myslím, že rozhlasová reportáž je základ řemesla a je to jeden z nejkrásnějších novinářských žánrů obecně.
Má zvuková reportáž nějaké výhody oproti audiovizuální?
V rozhlasové reportáži musíte být očima posluchače. Někdo považuje za nevýhodu, že u reportáže není obrázek. Na druhou stranu vy můžete mnohem lépe plasticky vykreslit to, co je tam opravdu důležité. U obrazových reportáží totiž může něco strhnout příliš velkou pozornost a podstata reportáže může jít do pozadí. Další výhodou je to, že se lidé mohou kamery polekat. Takže logistika toho, že opravdu nepotřebujete kameramana a obsloužíte se sama lehce v terénu, je velký výhoda.
Pomohly Vám zkušenosti ze sportovní redakce?
Myslím si, že ano. Důvod, proč jsem vyhrál zmíněné výběrové řízení do zahraniční redakce je ten, že jsem se ve sportovní redakci pořádně naučil rozhlasovou reportáž. Na sportu se dá hodně naučit. Dále si myslím, že mi hodně pomohlo komentování sportovních přenosů. Tam totiž jednoduše stojíte a popisujete, co se děje kolem vás stejně jako v reportáži. Může se to zdát jako hloupé srovnání, ale myslím, že to je přesně ono. Příklad takové reportáže jsem natáčel například při demonstracích v Americe při Black Lives Matter.
Jak často se zahraniční reportér dostává v USA do mimořádných situací? Na co se musí před natáčením připravit a co třeba i zkušeného reportéra překvapí?
Záleží, kam se člověk vydává. Amerika je v podstatě kontinent, kde se pořád děje spousta věcí, které se opakují, jako hurikány nebo třeba masové střelby ve školách. Jsou to situace, na které se musíte snažit být připravená, protože víte, že se v dané zemi opakují. Pravdou ale je, že se prostě na některé situace připravit nedá.
Já jsem do takové situace vpadnul rovnýma nohama. Hned první den, když jsem přiletěl do USA na stálo, došlo ke střelbě v Las Vegas, kde zemřelo asi 60 lidí. Jel jsem tam bez přípravy, protože na ni nebyl čas. Stadion byl obehnaný bezpečností páskou, hlavní vchod zamčený, takže jsem našel zadní vchod, abych se dostal dovnitř. Když jsem ale byl uvnitř, viděl jsem tam normální život. Hrála hudba, lidi tančili, hráli automaty a vůbec to neodpovídalo závažnosti celé situace. Bylo to naprosto bizarní, využil jsem toho, a když mi k natáčení stačí jenom rekordér, udělal jsem z toho pěkný výstup. Paradoxně to beru jako jednu z nejlepších reportáží za těch šest let.
Jaký mají takové soutěžní přehlídky (setkávání tvůrců a studentů), jako je tento festival rozhlasové tvorby, význam?
Považuji to za úžasnou věc právě tím, jak se tam světy mísí. Pokud bych byl mladý člověk, student, tak bych chtěl mít možnost probrat dané dílo s jeho autorem. Pro mě je to velice inspirativní a zajímavé, poslechnout si zahraniční tvorbu a podívat se na to, jaké postupy používají.
Autorka je členkou studentské redakce webu Prix Bohemia Radio.
