Když se nekecá, tak to má cenu, říká Jana Klusáková. Vstoupila do Síně slávy Českého rozhlasu
V sále olomoucké Reduty byl včera slavnostně zahájen 37. ročník festivalu Prix Bohemia Radio.
O bohatý hudební doprovod se již tradičně postaral Rozhlasový Big Band Gustava Broma s dirigentem Vlado Valovičem, který doprovodil Moniku Absolonovou, Dashu, Václava Noida Bártu a Jakuba Hübnera.
Úvod večera patřil vzpomínce na zesnulou Hanu Maciuchovou. Památku celý sál uctil poslechem krátké ukázky z jednoho z posledních rozhovorů, které dala Českému rozhlasu. Tato herečka, ale především také velká osobnost, byla několik let čestnou prezidentkou festivalu. Žezlo po ní nyní převzal herec Igor Bareš, který krátce vzpomenul na svou předchůdkyni a celý festival slavnostně zahájil.
Během ceremoniálu předal předseda Herecké asociace Ondřej Kepka rozhlasovou Cenu Thálie. Tu letos za mimořádný herecký výkon v roli Ženy ve hře Děti pekla obdržela dáma s neskutečnou energií, hereckým talentem, ale i šarmantním hlasem.
Herečka Libuše Švormová, která se netají svojí láskou k Olomouci: „Olomouc miluji. Vždyť je to jedno z nejkrásnějších moravských měst a my jsme tady taky často hráli, přímo tady v Redutě. Já ten sál mám moc ráda, takže jsem se sem vždycky vracela téměř jako do rodného města. Kromě toho Olomouc je město studentské, takové mladistvé. Dneska to tady bylo obzvláště hezké.“
Na otázku, zdali byla z Thálie překvapená, reagovala slovy: „No úplně! Já jsem koukala. Dostala jsem před týdnem Thálii za divadlo a teď najednou to přišlo jako blesk z čistého nebe. Říkala jsem si, aby náhodou nebylo ‚přešvormováno‘.“
Do Síně slávy Českého rozhlasu uvedl generální ředitel Českého rozhlasu René Zavoral Janu Klusákovou. Skvělou tlumočnici, překladatelku, publicistku, ale také, jak o sobě tvrdí: kuchařku, pradlenu a maminku. I pro ni bylo uvedení do Síně slávy překvapením: „Když mi to oznamovali, tak jsem si myslela, že si někdo robí šprýmy, takzvaně. No ale tak nakonec mám radost.“
Také ona vzpomněla na Hanu Maciuchovou a popsala svůj vztah k Olomouci: „S Haničkou jsme byly kamarádky. Hanička se narodila 29. listopadu jako můj starší syn Pavel a kamarádily jsme se hodně v Praze. K Olomouci mám takový vztah, že můj mladší syn Vít tady měl prarodiče, takže jsme sem jezdili. Jeho otcem je Emil Viklický. Takže jsme u těch Viklických často bývali a on tady trávil čas o prázdninách. Máme Olomouc rádi.“
Jana Klusáková pro Český rozhlas pracovala s menšími či většími přestávkami více než 50 let. „Já jsem začala pracovat v Českém rozhlase už v roce 1968. Pak přijely tanky a pak už jsem tam nesměla ani na dostřel. Když zase tanky odjely, tak jsem se tam vrátila. A proč jsem neemigrovala? Já jsem tady měla rodiče a narodil se Pavel… To dost dobře nešlo. Odjet. I když to byla velká bída s nouzí. Naštěstí jsem uměla slušně rusky, takže jsem se živila tlumočením a překlady. Víte, komu jsem překládala úplně naposled v životě? Václavu Havlovi, když jel za Gorbačovem do Moskvy. To bylo v zimě roku 1990 a on mě tam vzal. To bylo velké blaho,“ vzpomíná.
Vést rozhovory s čelními představiteli této země vyžaduje pevné nervy a notnou dávku síly. Jana Klusáková je ale svými rozhovory pro Český rozhlas pověstná.
Na její úspěch má údajně zaručený recept: „Dávejte pozor. Teď už jsou dobře vyškolení. Teď už dobře vědí, že se zeptáte na něco a oni vytrvale odpovídají na něco jiného. Ale! Tenkrát ještě, zkraje těch devadesátých let, v tom neuměli ještě tak chodit. Neměli žádné školitele, PR a já jsem měla takovou metodu, jak jsem říkala. Soustředné kruhy, víte? Já jsem se zeptala a on se snažil odpovídat na něco jiného a já jsem se k tomu pořád vracela. Často si na mě stěžovali. Dokonce jsem často v rozhlase platila pokuty. Pak se ukázalo, že jsem měla pravdu. Nebylo to vždycky nejsnadnější, ale zase to bylo hrozně důležité. Snažit se dopátrat pravdy. Protože politici, já chápu, že si vymýšlí, ale takzvaně ‚vocať pocať‘, jak říkáme v Praze.“
Mistryně rozhovoru jménem Jana Klusáková
Jana Klusáková je také autorkou známé trilogie knih Rozmlouvání nadoraz (tři knihy rozhovorů s různými politiky pozn. red.) Jak na celou sérii vzpomíná? Je to pro ni již uzavřená kapitola, nebo je pro ni v blízké době ještě někdo zajímavým terčem?
„Kdybyste viděli, koho všechno mi nabízeli. To pak už nemělo takovou cenu jako zkraje těch devadesátých let, když ti politici rychle odcházeli. Petr Pithart byl jeden den předsedou české vlády a druhý den byl pan doktor Pithart bez ochranky, bez auta, bez peněz. A teď, jak byl takový celý ublížený, tak byl prostě ochoten leccos sdělit. To byl velký zázrak. Nedávno jsem si těmi svými knížkami „Nadoraz“ jen tak listovala, protože Pavel (syn pozn. red.) mi je dal všechny k Ježíšku. Sehnal je někde po antikvariátech. A musím říct, že to má pořád platnost, víte? Když se nekecá, tak to má cenu,“ dodává.
A s kým se mistryni rozhovoru pracovalo nejlépe, s kým nejhůře a s kým se nejvíce bavila? „No musím vám říct upřímně, že nejlepší byl Václav Klaus. Ten se taky tenkrát pakoval ven z pracovny, z Úřadu vlády. Jak se říká: ‚štěstí přeje připravenému‘. Tenkrát jsem tam přišla v pravou chvíli, a tak byl ochoten leccos říct. Abych pravdu řekla, tak nejmíň mě bavil Jan Ruml, protože jsem už tak nějak předem věděla, co tak asi řekne. Ale taky to není špatný! Protože on byl tak dlouho ministrem vnitra, a tak to bylo zajímavý. Tam bylo nejlepší, že já jsem se ho ptala, kdy přišel o vlasy a on říkal, že mu začaly padat ještě před dvacátým rokem. Jak byl nešťastný! No tak aby nebyl nešťastný, když takový kluk přichází o vlasy. Někdo mu poradil, že v Maďarsku mají zázračnou vodičku, tak on že si sehnal nějaký peníze a někdo, když jel do Maďarska, tak mu slíbil, že mu ji přiveze. A já se ho ptala: ‚Jak to dopadlo? a on řekl: ‚Po té vodičce mi vypadal zbytek‘,“ vzpomíná s úsměvem.
