Největší meta pro mě je, když přivedu lidi k poslechu, říká Jakub Kamberský

7. duben 2017

K mluvenému slovu tíhl už od dětství. Je nevidomý, ale má svůj diskusní pořad, recenzuje a zasedá v porotě Audioknihy roku. Na Prix Bohemia Radio moderoval besedu s Hanou Maciuchovou. Nejen o vztahu k ní, ale i o důležitosti představivosti a významu audiální tvorby v jeho životě mluvil Jakub Kamberský.

Co vás motivovalo k práci s mluveným slovem?

Už od dětství se předpokládalo, že se asi víc zaměřím na audio a auditivní umění, protože jsem nevidomý. Od malička jsem měl rád pohádky z gramodesek, potom i z rádia. V průběhu let jsem si našel cestu k rozhlasové dramatice díky hrám pro mládež, detektivkám i náročnější tvorbě. V roce 2005 jsem se pohyboval na internových stránkách, kde byla sekce o mluveném slovu a fanoušci v ní debatovali. S profesorem Hniličkou jsme poté vytvořili web Panáček v říši mluveného slova, který funguje jako katalog mluveného slova. Časem jsem dostal pozvánku na Prix Bohemia Radio a připravoval jsem pro festival českého jazyka a literatury Šrámkova sobotka různé rozhlasové poslechy a besedy.

Jste i rozhlasový publicista. Jak jste dostal k recenzím?

Původně jsem to dělat nechtěl. Drze jsem začal psát dopisy do Týdeníku Rozhlas, ve kterých jsem reflektoval audiotvorbu. Když jsem studoval kulturologii v Praze, nabídli mi práci externího recenzenta. Bral jsem to jako výzvu, protože na škole bylo všechno výzvou.

Co vás na vaší profesi nejvíce baví?

Řekl bych, že dramaturgická činnost. Dramaturgii jsem nikdy nestudoval, ale mám rád archivní nahrávky a baví mě hledat souvislosti. Když připravuji svůj pořad Trialogy B, kam si zvu herce, tak kromě témat chystám i ukázky, kde si tu dramaturgii musím postavit. Baví mě pátrat a vymýšlet, co za ukázky bych mohl nabídnout hostům a publiku.

Na Prix Bohemia Radio jste moderoval besedu s Hanou Maciuchovou. Jak probíhala?

Beseda Jakuba Kamberského s Hanou Maciuchovou

Na rozdíl od mého pořadu, kde mívám dva hosty, tam byla jen ona. Řeč došla na práci pro rozhlas. Její úvahy a vzpomínky doplnily ukázky z její tvorby. Při výběru ukázek využívám Panáčka v říši mluveného slova a snažím se, aby byly dramatické. Nejvyšší meta pro mě je, když přivedu účastníky besedy k poslechu rádia, rozhlasových her a audioknih.

Jaký máte k Haně Maciuchové vztah?

Vždy jsem k ní měl obrovský respekt. Když jsem začínal psát recenze, styděl jsem se mluvit a o vlastním pořadu se mi ani nesnilo. Poprvé jsem se s ní setkal na vyhlášení ankety Neviditelný herec. Můj známý se s Hanou Maciuchovou bavil o pohádce z 60. let a nemohli si vzpomenout na jméno jednoho herce. Nesměle jsem se připojil k hovoru a uhádl jsem, koho měli na mysli. Hana Maciuchová mě tehdy pochválila, což pro mě byla velká pocta.

Kdykoliv ji potkám na Prix Bohemia Radio, říká mi, jak se těší na moje nahrávky. Nevídáme se často, ale myslím, že o to vřelejší je náš vztah. Vážím si jí jako herečky i jako nonšalantní ženy, která ví, o čem mluví, což není vždy pravidlem.

Jak se změnilo mluvené slovo v průběhu let, co s ním pracujete?

Beseda Jakuba Kamberského s Hanou Maciuchovou

Těší mě, že přestože je nabídka audivizuálního vyžití dost pestrá, audio si stále nachází své místo. Dokonce mám pocit, že se lidé v poslední době víc a víc přiklánějí k audioknihám. Je dobře, že se hledají nové formy, jak nakládat se zvukovou stránkou pomocí experimentů s textem. Úsměvné mi ale připadá, že lidé audioknihy vnímají jako nějaký boom, přitom tady byly vždycky, akorát měly jinou dostupnost. Mluvené slovo se změnilo nejvíce ve smyslu vnímání.

Podílíte se na projektu Audiokniha roku. Podle čeho se audioknihy hodnotí?

Není tak důležitý text, jde spíš o technickou stránku. Posuzuje se režijní vhled a interpretace herce. Roli hraje i zvuková složka, do které patří práce s ruchy a hudbou.

Jaké schopnosti by měl mít tzv. neviditelný herec?

Pochopitelně musí umět mluvit a správně artikulovat. Jeho interpretace by měla zaujmout, protože není nic horšího, když někdo čte 12hodinovou knihu ledabyle a vás to nevtáhne, takže je ten poslech utrpení. Pro režiséra je důležité, aby byl herec tvárný. Někteří herci už totiž mají manýry a čtou detektivky, společenské romány i komedie v jedné poloze.

Poznáte nervozitu na první poslech?

Občas se mi to stane. Slyšel jsem, jak se výjimeční herci s mnoha filmovými a divadelními zkušenostmi cítili nesví, když četli velkou knihu a trvalo jim se do toho dostat. Někdy se dá přednes natočit znovu, a když slyším, že na sobě herci zapracovali, jsem ochotný jim v recenzi leccos odpustit.

V jednom dřívějším rozhovoru pro Český rozhlas jste řekl, že díky rozhlasovým dokumentům vidíte...

Příprava Jakuba Kamberského na besedu s Hanou Maciuchovou

Zní to vzletně, že? Měl jsem na mysli souvilosti. Možná to ale pravda je, protože když člověk jenom poslouchá rozhlasovou hru nebo dokument, musí si v hlavě tu představu utvořit sám. Není to tak, že bych prozřel a vrátil se mi zrak, ale dává mi to možnost věci poznat a představit si je.

Považujete svou představivost za výhodu?

Ano, ale představivost je výhoda i u lidí, kteří vidí. Když někdo nemá fantazii, vede to k všednosti. Člověk by v sobě měl bránit svůj dětský svět snění, který mu dodává vnitřní bezpečí.

autor: Adéla Vilímcová
Spustit audio

Více o tématu

Naši partneři