Po tom, co jsme viděly v Sýrii, je těžké usnout, přiznávají Lenka Klicperová a Markéta Kutilová
Kniha Válka je mým osudem zachycuje velmi emotivní zážitky z válečné Sýrie. V úterý proběhla v rámci Prix Bohemia Radio debata s jejími autorkami.
Lenka Klicperová a Markéta Kutilová se válečné tematice věnují dlouhodobě. V roce 2015 se vydaly do zničené Sýrie, kde probíhá boj s Islámským státem, v současné době také s Tureckem. V knize reflektují každodenní situace z válečné fronty či z uprchlických táborů. Zachycují také skutečné příběhy civilistů a krutou tvář války.
Po debatě nám obě autorky poskytly rozhovor, v němž prozradily nejenom jejich pocity z války, ale také zajímavé plány do budoucna.
I přesto všechno čeho jste byly svědkyněmi, stýská se vám někdy po Sýrii?
Lenka Klicperová (LK): Svým způsobem určitě! Sýrie je úplně jiný svět, kde prožíváte každý moment, vše je mnohem přímočařejší. Vše může být druhý den úplně jinak a nic není jisté. Vidíte lidi, kteří musí utíkat ze svých domovů, či bojovníky, jak jdou na frontu. Jste přímým svědkem zlomových okamžiků. Tady mi toto občas chybí, je ale spoustu dalších důvodů proč se tam vracíme tak často.
Markéta Kutilová (MK): Pracujeme jako reportérky, a chceme přinášet svědectví z důležitých míst. Naše povolání je pro nás vášeň, pokud v ČR zůstáváme delší dobu, snažíme se získávat nové informace a souvislosti. Táhne nás to vždycky zpět, protože Sýrii známe, rozumíme ji a sledujeme tamní problematiku dlouhodobě.
V knize zmiňujete mnoho životních příběhů, které byly zničeny válkou. Jaký je pro vás nejsilnější zážitek z cest?
LK: Těch je opravdu mnoho. Ráda bych zmínila Hevrin Chalaf, jež byla kurdsko-syrská uznávaná politička. Organizace podporovaná Tureckem napadla její automobil, zabila řidiče i jejího tlumočníka. Hevrin Chalaf mučili, znásilnili a poté usmrtili. Politička veřejně vystupovala proti Turecké invazi do Sýrie, toto se jí bohužel stalo osudným. Její smrt nás velmi zasáhla, při rozhovoru s matkou Hevrin se ani jedna z nás neubránila slzám.
MK: Velmi silné jsou příběhy dětí, které si ani neuvědomují, že nějaká válka existuje, přesto musí nést její následky a prožívat každodenní utrpení. Mohu zmínit příběh holčičky, které bylo pět let, když jsme do Sýrie přijely. Její jméno bylo Demúr v překladu slzy. Nastražená mina na střeše vlastního domu jí amputovala obě nohy. Dívka nehodu přežila, svému otci poté pokládala vždy tu stejnou otázku: „Tatínku, kdy mi narostou zase nožičky?“ Při takových rozhovorech vás opravdu zamrazí a uvědomíte si, že svět není spravedlivé místo.
Připadá vám, že západní společnost řeší malichernosti? Ve srovnání s tím, jaké jsou problémy lidí ve válečných zónách?
LK: Jasně. Ale musíme si přiznat, že žijeme v úplně jiné realitě, jiných podmínkách. Tyto světy asi nemůžeme porovnávat, jsou naprosto odlišné. I já s Markétou tady občas řešíme malichernosti, naprosto obyčejné věci, nad kterými bychom měly mávnout rukou.
MK: Po mnoha zkušenostech z války máme pravděpodobně větší nadhled a na život se díváme z trochu jiné perspektivy. Náš podhled se snažíme předávat dál právě v knihách a na přednáškách. Poté co jsme zažily, mám občas problém se vcítit do problémů, které řeší moji přátelé. Opravdu mi v mnoha situacích přijde na mysl, jak se zde máme krásně a nemáme si na co stěžovat. V místech jako jsou Sýrie, či Karabach si uvědomíte, že když nejde o život, nejde o nic.
Jak se díváte na otázku migrace? Co je podle vás ten nejlepší přístup k této problematice?
MK: Toto je velmi složité téma, vždy bychom měli myslet na bezpečnost. Nastavit přísnější systém a kontrolovat pravou identitu osob, jejich historii a záměry v Evropě. Za jakým cílem sem přicházejí. V Makedonii jsem byla svědkem toho, jak se lidé úmyslně zbavovali svých dokladů, aby přišli do Evropy takzvaně „s čistým štítem“. Otevřít naše hranice všem žadatelům není možné a v budoucnosti neudržitelné. Velmi důležité je zařazení migrantů do společnosti. Kulturní rozdíly jsou obrovské a v mnoha případech je integrace nemožná.
LK: Musíme rozlišovat válečné uprchlíky, již přicházejí, aby si zachránili život, od ekonomické migrace. Ta opravdu není přípustná. Měli bychom si také uvědomit, že migrace neřeší jádro problému. Pomoc je důležitá hlavně ve válečných oblastech, pokud se situace nestabilizuje tam, lidé se nemají kam vracet. V Evropských městech nyní vznikají ghetta, ve kterých se lidé s odlišnou kulturou sdružují. Své zvyky si přináší sebou a nemůžeme čekat, že se jich vzdají, začlenění do většinové společnosti je tedy velice těžké. Například Francie či Švédsko čelí v současné době extrémnímu nárůstu vražd ze cti, což byl dříve naprosto ojedinělý jev.
Pociťovaly jste někdy zoufalství a beznaděj, když jste viděly situace, které se staly? Jak jste se s tím vyrovnávaly?
MK: Tyto pocity jsou naprosto běžné. Při Turecké invazi nás neopustily ani na minutu a přetrvávaly i po návratu do České republiky. Potýkaly jsme se s depresí a bohužel také se stavy paranoie. Po tom, co jsme viděly v Sýrii, je těžké usnout. Od návratu z naší první mise obě užíváme prášky na spaní a pravděpodobně to tak zůstane až do konce života. Naštěstí jsme na to dvě, vždy si rozumíme, chápeme se a navzájem si dokážeme pomoci. Velmi často nás také zachraňuje humor, v našem případě hlavně ten černý. Dokážeme si udělat legraci prakticky ze všeho a to nám v těch nejhorších chvílích alespoň na okamžik pomůže.
LK: Za mě je psaní knih to, co mi nejvíce pomáhá. Příběhy, které v sobě nosíme, propíšeme tam. Snažíme se předávat autentické zážitky a rozšiřovat povědomí o místních životech. „Válka je mým osudem“ ze Sýrie či naše nová kniha „Poslední zapálí vesnici“ z bitvy o Náhorní Karabach jsou plná svědectví, jež jsme mohly předat dál. Právě sdílení autentických příběhů je jeden z důvodů proč nám naše povolání i přeš těžké situace, které zažíváme, opravdu dává smysl.
Nastala v Sýrii někdy chvíle, kdy jste byly přesvědčené o tom, že to neskončí dobře?
LK: Na frontě je smrt bohužel každodenní téma. V roce 2016 jsem se účastnila jako fotografka bitvy o elektránu na řece Eufrat. Zde jsem si byla jistá, že nepřežiju. Docházelo k bombardování, minomety dopadaly všude kolem mě. Pocity z té chvíle se nedají popsat. Někdy opravdu nechápu, že jsem stále naživu.
MK: Při odjezdu z tohoto místa na naše auto začal Islámský stát pálit rakety. Jedna z nich vybuchla přímo za námi. Řidič se rozhodl zastavit a vypnout motor, aby nás nemohly zachytit termovize. Naštěstí jsme zachovaly „klidnou“ hlavu a přinutily ho v cestě pokračovat. Náš hysterický křik nám pravděpodobně zachránil život. Já si vždy v těchto situacích říkám: „ Pane bože, prosím, že máš pro mě ještě nějaké další úkoly.“
Měly jste během svých cest možnost ochutnat místní kuchyni nebo pro tyto zážitky nebyl ve válečných podmínkách čas ani nálada?
LK: V lokalitách, kde se pohybujeme, je pouze místní kuchyně. Ve většině případů se jedná o naprosto základní pokrmy a ingredience. Ve válce na žádné speciality není čas, samozřejmě se o kvalitu potravin snažíme zajímat, ale spíše bereme to, co je. Také musím říci, že v každém koutu světa se vždy najde dobré víno i pivo.
MK: Pro mě je velký problém ovčí maso. V Sýrii se podává skoro všude, já ho ovšem nepozřu. Poté má Lenka dvě porce, jednu místo mě. Někdy jsou pro nás pozvání na místní večeře spíše za trest. Už se mi stalo, že mi jídlo opravdu nechutnalo, ale samozřejmě je neslušné nedojíst. Takže nezbývá nic jiného než pokrm nenápadně nacpat do kapes či do kabelky.
Pokud byste měly možnost cestovat do jakékoli oblasti na světě, kam by to bylo? A z jakého důvodu?
LK: Nyní je to určitě Afghánistán, moc ráda bych se tam vydala, navíc zde mám i spoustu kontaktů z minulosti. Bohužel v současné době to není možné, jelikož jediná cesta do Afghánistánu vede přes Tálibán. Já ovšem nechci žádat o vízum Tálibánskou vládu. Zatím tedy čekám, až mi to situace dovolí.
MK: Od svého dětství toužím spatřit tučňáky v přírodě. Mojí vysněnou destinací je Patagonie.
Také bych se chtěla vrátit do Konga, kde jsem strávila dva a půl roku života. Zakládala jsem zde Člověka v tísni. Kongo je pro mě země plná kontrastu, kterou současně miluji i nesnáším. Chtěly bychom navštívit spoustu míst, bohužel máme na to pouze jeden život a ten čas letí tak rychle!
Jaké místo z vašich cest vám ukradlo srdce?
LK: Jsou to určitě válečné oblasti, každá z nich je jiná, a přesto jsou všechny stejné. Mé vzpomínky z Kobání je něco, co opravdu nikdy nemohu zapomenout. Do města ležícího na severu Sýrie jsme se vrátily již několikrát a prožily jsme toho opravdu spoustu. Nepochybně se sem v budoucnosti chceme podívat znovu. Při každém návratu cítíme, že už se tak trochu vracíme domů.
MK: Já bych také velmi ráda zmínila Karabach. Toto místo jsem měla možnost navštívit ještě před válečným konfliktem a zamilovala jsem se do něho. Zažila jsem tam velmi krásné chvíle, místní hory jsou něco neuvěřitelného. O to těžší a silnější zážitek pro mě bylo vrátit se tam a reflektovat válečnou situaci. Také Irán i Irácký Kurdistán jsou pro nás velmi důležité a svým způsobem krásné země.
I přes tu hrůzu a nespravedlnost, kterou denně vidíme, nám všechna tato místa ukradla naše srdce.
