Téma Zdeny Koubkové nikdo nevytáhl, a proto má inscenace přidanou hodnotu, říká herec Jakub Burýšek

20. říjen 2021

V rámci doprovodného programu Prix Bohemia Radio uvedl soubor Divadla Petra Bezruče v Moravském divadle Olomouc oceňovanou inscenaci Transky, body vteřiny.

Zapomenutý příběh atletky z třicátých let, jejíž sportovní úspěchy byly z historie sportu vymazány. Hlavní postavu Zdeny ztvárňuje herec Jakub Burýšek, který získal za roli Zdeny Koubkové ocenění Talent roku 2019 a Cenu Jantar. Role to byla pro herce Jakuba Burýška velmi složitá, zejména ve chvílích, kdy musel divákovi zprostředkovat proměnu Zdeny.

Jak se Vám hrálo na znatelně větším prostoru oproti komornějšímu Divadlu Petra Bezruče?

Určitě je to trošku nezvyk, byl jsem nervózní, protože člověk ani neví, jak je to s akustikou a dalšími věcmi. Ty podmínky jsou pro nás o dost náročnější, z toho jsem byl nervózní a vlastně jsem se bál, aby to bylo v pořádku a dobrý.

Měli jste v Moravském divadle před inscenací zkoušku?

Měli. Na zkoušce jsem se právě vystresoval, že jsem si říkal, že se málo slyším. Zvukař mi pomáhal a zesiloval mě, aby to znělo líp.

A co uspořádání v prostoru? Proběhly nějaké změny?

Jo, jo. Máme takovou zájezdovou variantu. U nás u Bezručů je například postel na druhé straně jeviště, stejně tak prostor rozhovorů. Ten je u nás uprostřed pod jevištěm, tady jsme ho ovšem museli přizpůsobit a je tedy na opačné straně.

Témat v inscenací Transky, body, vteřiny je nespočet. Ať už se jedná o téma intersexuality, židovství, dětské šikany či sportovní úspěchy Zdeny Koubkové. Jaké téma je podle Vás v inscenaci klíčové a proč?

Jedním z nejhlavnějších témat je podle mě hledání sebe sama a nějaké pochopení sebe, své osobnosti, své sexuality, nějaké přiznání sobě a vlastně hlavně to hledání sebe sama.

Inscenace se odehrává ve 30. letech minulého století, poukazuje na výše zmíněné problémy, zejména pak na gender stereotypy, máte pocit, že je dnešní společnost v těchto směrech podobná?

V tomhle jsem optimista, nemyslím si, že by to bylo úplně stejné, ale řekněme, že jsme na dobré cestě, že to bude lepší. Věřím v to.

Jak jste vnímal Zdenu Koubkovou? Bylo Vám jí líto?

Určitě. Je to postava, která tápe, má problém, ale neumí si ho pojmenovat. Myslí si, že to změní, že svoje problémy nějakým způsobem překoná, což je velmi těžké.

Jaká byla Vaše reakce, když jste se dozvěděl, že budete hrát ženu?

Nečekal jsem to, myslel jsem si, že to bude pro kolegyni. O to víc mě to potěšilo a byl jsem velmi rád z takové velké výzvy.

Postava Zdeny Koubkové je poměrně složitá, zajímá mě, co pro Vás bylo při práci na této postavě největší výzvou?

Nejtěžší pro mě bylo zprostředkovat skrze sebe některé situace a momenty, které se týkaly životních milníků Zdeny, kdy už něco začíná tušit a začíná se proměňovat.

Některé scény jsou opravdu agresivní a vypjaté, nebáli jste se, že to na (zejména konzervativní) diváky bude už příliš?

Řešili jsme to, ale zároveň se mi na Tomášovi (režisérovi inscenace) líbilo, že se nebál tohle téma otevřít a vyhrotit to, troufám si říct, lehce přes čáru, ale furt do takové míry, že je to stále únosné. Užívám si to.

Jakým způsobem jste se s postavou Zdeny Koubkové seznamoval? Znal jste její příběh?

Jsou i nějaké knihy o Zdeně, například Příběh české rekordwoman. K dispozici jsme měli celkem dvě knihy, které jsem si pročítal. Potom jsme se dívali na různé dokumenty s touto tematikou.

Příběh jsem vůbec neznal, přitom je to žena z Paskova, což je kousek od Ostravy (smích). Zapomenuto to je asi tou dobou, jelikož se její výsledky vymazaly, a tak se ztratila a nikdo to nevytáhl. Proto má tahle inscenace přidanou hodnotu, Tomášovi se podařilo dostat do podvědomí takhle silný osud a osobnost. Klobouk dolů před Tomášem.

Jaká scéna je pro Vás nejméně oblíbenou? Přeci jen se zde vyskytují násilné a choulostivé scény.

Nemám žádnou takovou, na tuhle inscenaci se vždycky hrozně těším. Náročná scéna je s Kubou (Vojtěch Johaník), kdy Zdena objevuje jeho přirození. U zkoušky trvalo, než jsme se s Vojtou Johaníkem otrkali, jelikož jsme se v té době ještě moc neznali. Naše obrana byla smích, ale Tomáš nám pomohl tak, že nám pustil hudbu, která měla být podkresem u této situace. Vlastně nás přes ten vnějšek dokázal motivovat, abychom pochopili zevnitř, jak by to mělo fungovat a jak bychom se to měli snažit uchopit. Potom jsme to docela rychle chytili a teď už nám to nepřijde.

Jak se Vám hraje s novými herci? Když jsem inscenaci viděla naposled, herecká sestava byla z velké části odlišná.

Ano, kolegové se různě rozutekli do jiných angažmá. Samozřejmě hraní s někým jiným je jiné, ale zábavné, mám z toho radost a těší mě to. Samozřejmě to každý hraje jinak a člověk je už zvyklý na nějaký způsob, jak to kolega hrál a teď přijde jiný kolega, který do toho vnese něco svého, což vlastně může být ku prospěchu a je to v pořádku.

Zajímá mě, co všechno symbolizují poletující motýli v inscenaci?

Motýlci nás provází celé představení. Už od narození je tam malý motýlek. Já to vnímám jako symbol svobody, rozletu. Z té kukly se vylíhne motýl, který může letět do světa a je šťastný. Je to vlastně taková metafora.

Do jaké míry je příběh pravdivý?

Jsou tam různé reálné části. Například její přeoperování na muže, její úspěchy, výhry, ale samozřejmě nemáme tolik informací, co se dělo. Ale rozdíl je například v tom, že se nechala přeoperovat v Praze namísto v Americe, jako je to v inscenaci. Po Americe skutečně jen cestovala a vyprávěla o svém osudu jako přeoperovaný Zdeněk. Kvůli dramatičnosti to ale Tomáš trochu obměnil, aby to diváka bavilo. Že jela do Ameriky, vydělat ty velký prachy, aby se pak mohla přeoperovat.

Divadlo Petra Bezruče často otevírá kontroverzní témata, myslíte si, že je to důvod, proč je divadlo tak úspěšné?

Jsem přesvědčený, že to je i lákavou a chytrou dramaturgií divadla a díky kolegům hercům. Taky tím, že jsme přátelé, sehraný tým, máme se rádi a rádi spolu děláme divadlo. Věřím, že na tom to jde znát, proto můžeme přenášet takováto poselství a otevírat nějaká nová témata divákovi.

autor: Tereza Vaščáková
Spustit audio