Vlnohraní v Pevnosti poznání mezi hvězdami, planetami a dětským smíchem
Pevnost poznání v Olomouci se v pondělní ráno probouzí do šumu dětských hlasů. Malí návštěvníci vbíhají do jim dobře známých prostor, smějí se, povídají a těší se na to, co přijde. Vzduch vibruje očekáváním. V pozadí se ladí housle, klavír a příčná flétna. Když z pódia zazní první tóny skladby Alleluia od W. A. Mozarta, sál se ztiší.
Hudební trio – Richard Kollert (housle), Tereza Tomášková (příčná flétna) a Egli Prifty (klavír) – vnáší do prostoru klid i soustředění.
Přípravy jim zabraly sotva dvě lekce, přesto působí sehraně a přirozeně. „Děti jsou jako publikum nesmírně upřímné,“ říká po koncertu Tereza Tomášková. „To mě baví. Ráda bych se Vlnohraní zúčastnila znovu a dělala dětem radost i nadále.“
Na pódium vstupují Martina Spiritová a Jana Trojanová, zahalená do bílých andělských šatů. Společně vítají děti a zahajují vystoupení. „Tolik hvězd… tolik krásných tváří… To je planeta Země! A tohle je Vlnohraní!“ Začíná cesta mezi planetami, zvuky, světly a dětskou představivostí. Moderátorky střídají role vypravěček, učitelek i kamarádek. Umí děti rozesmát i zklidnit, aniž by ztratily hravost.
Zní Antonio Vivaldi – Čtvero ročních dob. Děti dostávají barevné látky a představují vítr, mraky i slunce. Máchají jimi podle rytmu, někdy váhavě, jindy s nadšením.
Hra pokračuje u Claude Debussyho – Clair de lune (Měsíční svit). Světla zhasnou, sál pohltí ticho. Za průsvitnou látkou se rozsvítí světelné tyčinky, z nichž děti skládají souhvězdí Velkého vozu. Poznají ho téměř okamžitě.
Jako další slyšíme Gustava Holsta – Jupiter. Děti tak mají možnost stát se na chvíli planetami obíhajícími Slunce a současně se otáčet kolem vlastní osy. „Planety se točí kolem slunce i samy kolem sebe,“ vysvětluje Martina Spiritová. Jedna z holčiček se snaží být co nejpřesnější – hlava se jí točí, ale úsměv zůstává. V sále je cítit lehkost i respekt.
A pak přichází filmová magie. Zazní John Williams – Hvězdné války a po několika tónech jedno z dětí vykřikne: „Star Wars! Miluju to!“ Martina s Janou tasí světelné meče. Svět klasiky se spojil s filmem – a nikomu to nepřipadá nepatřičné.
Ke konci koncertu se atmosféra proměňuje. Moderátorky vyzývají děti, aby si vzpomněly na něco, co je tíží – drobnou lež, hádku, hřích. Všichni v sále drží dlaně před sebou, včetně zvukařů, muzikantů i mě samotné. Šeptají do nich svá tajemství. V pozadí tiše hraje Bach – Herz und Mund, a anděl Jana Trojanová pomalu prochází sálem, sbírá ty neviditelné „hříchy“ do pomyslné krabičky. Je to křehký, silný moment, v němž se hudba mění v ticho a ticho v porozumění.
Když poslední píseň dohraje, osm dětí cinkne zvonky. Zvuk se rozplývá, světla se zjasní – a pak přichází potlesk, který nebere konce. Vlnohraní znovu dokázalo, že vážná hudba dokáže děti nejen zaujmout, ale i pohnout jejich světem. Stačí dvě ženy, které vědí, jak mluvit k dětské duši, a tři hudebníci, kteří promění každý tón v zážitek, co zůstane.
Autorka je studentkou Televizních a rozhlasových studií na Univerzitě Palackého.
