Vždy se snažím hledat postavy, které jsou mi blízké, které mě fascinují a strhávají, říká Jan Sulovský

22. březen 2017

Jan Sulovský je autorem historických her, ale také slovesným dramaturgem a členem tvůrčí skupiny Drama Českého rozhlasu, který působí v Olomouci. Na festivalu Prix Bohemia Radio byla k vidění inscenace jeho historické divadelní hry z roku 2014 Jiřík versus Matyáš aneb Olomoucké boje o český trůn.

Proč je náročnější zinscenování historické hry oproti dramatu ze současnosti? A jak je těžké dát historické postavě duši a charakter na základě historických faktů?

Vaše hra Jiřík versus Matyáš zapadá do žánru historických her. Co vás na tvorbě historický her baví?

Jsem olomoucký rodák a s výjimkou pěti let strávených v Praze na studiích jsem prožil v tomto krásném městě celý svůj dosavadní život. Pokud jde o historické památky, Olomouc je taková malá Praha, jen je klidnější a není tak hektická jako naše hlavní město. Lásku k historii jsem zdědil zřejmě po předcích. A v mé tvorbě historických her se právě tyto dvě lásky propojily. Rád se snažím pochopit význam historických jevů i jejich smysl ve vztahu k dnešku.

Je těžké dát historické postavě duši a osobnost na základě historických faktů?

Člověk musí poznat fakta, co nejdůvěrněji a zároveň se musí umět do postavy vžít, což je potřeba, když píšete jakoukoliv hru, nicméně, zde je člověk inspirován nějakou historickou skutečností. Vždy se snažím hledat postavy, které jsou mi nějakým způsobem blízké, které mě fascinují a strhávají. Snažím se pochopit jejich myšlení a jednání v dané chvíli.

S jakým záměrem spojujete Jiřího z Poděbrad, Vladislava Jagellonského a Matyáše Korvína?

V domě číslo 21 na Horním náměstí, přímo na budově, v níž sídlí Český rozhlas Olomouc, je umístěna pamětní deska, na níž jsou vytesána jména Vladislav II., Matyáš Korvín a rok 1479. Chodil jsem kolem této desky po celý život a přemýšlel o tom, co vlastně její obsah znamená. V roce 2014 jsem se rozhodl, že se budu věnovat právě tomuto tématu. Byla to moje osmá historická hra.

Po bitvě u Lipan nastaly vleklé boje o český trůn. Českým králem se stal Jiří z Poděbrad, jenž se dostal do konfliktu s papežem a katolickou církví a byl označen za kacíře. Nastalo období křižáckých válek, kterých se zúčastnil také Matyáš Korvín, zeť Jiřího, neboť si vzal za ženu jeho dceru Kunhutu, která však brzy zemřela. Oba panovníci se dostali do konfliktu, který se vlekl až do smrti Jiřího z Poděbrad. Války však pokračovaly dále. V roce 1469 se v Olomouci prohlásil za krále Matyáš Korvín, což český sněm odmítl a přiznal právo na českou korunu Vladislavu Jagellonskému. A právě o deset let později došlo v tomto domě k setkání dvou panovníků – Vladislava II. a Matyáše Korvína. Byla zde potvrzena takzvaná Olomoucká smlouva, podle níž se stal českým králem Vladislav Jagellonský a Matyáš Korvín králem moravským, slezským a obou Lužic.

Jak náročné je obsáhnout takto složitou problematiku do jedné inscenace? Je něco, co jste musel úplně vynechat?

Největší problémem je pro mě najít vždy inscenační princip. Nerad bych se v tomto směru opakoval, a proto se pokaždé snažím vymyslet něco nového. Tentokrát jsem hru zasadil do prostředí venkovské hospody, kam přichází pocestný, příslušník nižší šlechty, který chodí po českých zemích a zapisuje si různé příběhy. Druhým plánem inscenace je setkání Jiřího a Matyáše, při němž oba panovníci hovoří o věcech, které se týkají nejen jejich doby, ale rovněž naší současnosti.

Je ještě hodně témat z olomoucké historie, ze kterých byste chtěl čerpat, případně která stojí za zpracování?

To množství se samozřejmě úží. Už jsem se dotknul deseti témat, ale zatím se se mi vždy podařilo najít nějaké nové. Snad se mi to poštěstí i v následujících letech.

Myslíte si, že to, že jste sám z Olomouce, nějakým způsobem ovlivnilo váš vztah v historii?

Určitě. Začal jsem tak trochu nečekaně příběhem generála Lafayetta. Velkou výzvou byla inscenace Václav III. - Příběh jedné královraždy. V roce 1306 došlo v prostorách olomouckého kapitulního děkanství k zavraždění posledního Přemyslovce na českém trůně. To bylo významné datum v historii Evropy, skončila tím jedna epocha. Pamatuji si, že jsme měli doma historickou knihu, ve které byla ilustrace zachycující samotnou vraždu Václava III., který odpočíval po poledni na parkánu. Ta ilustrace mě vždy fascinovala, říkal jsem si, že by bylo krásné o tom jednou něco napsat, což jsem si splnil v roce 2006. Hru jsme zpracovali k 700. výročí této královraždy, přímo před chrámem sv. Václava, kde jsme postavili velké pódium s jednoduchým mobiliářem, které doplnila monumentální kulisa samotného chrámu. Inscenace byla přijata s velmi dobrým ohlasem a ještě několikrát jsme ji reprízovali. Naposledy loni v září v rámci Dnů evropského dědictví.

Vy se jako dramaturg podílíte také na tvorbě rozhlasových her, v čem se liší oproti divadelním hrám?

Rozhlasový autor musí na rozdíl od dramatika počítat s tím, že má k dispozici pouze auditivní prostředky, zatímco divadlo nabízí kromě nich i vjemy vizuální. Autor rozhlasových her má ale velké možnosti zapojit v maximální míře posluchačovo myšlení a obraznost do vnímání uměleckého díla. A to je pro rozhlas velká přednost.

Čím vás rozhlasová tvorba okouzlila?

Právě tím svým auditivním charakterem, který umožňuje tvůrcům i vnímatelům uměleckého díla bezbřehý rozlet fantazie. Příběh se vlastně odehrává v lidské hlavě. Svoboda rozhlasové tvorby je obrovská, to je na ní fascinující. V cestě jí mohou stát jen technická omezení, která jsou s léty čím dál menší.

Myslíte si, že rozhlas jako médium má budoucnost?

Jsem o tom přesvědčen, jinak bych pak v rozhlase nepracoval. Rozhlas má budoucnost i v době existence nových médií, o nichž se nám dříve ani nesnilo. Může jich naopak využít, hledat společně s nimi nové cesty a možnosti, inspirovat se jimi. Nezastupitelná je jeho funkce historické paměti, která uchovává významné dějinné mezníky v historii národa i celého lidstva a zpřítomňuje i již nežijící významné osobnosti ze světa politiky, vědy, umění, sportu a dalších odvětví. Ale abychom netkvěli stále jen v historii, řekněme si, že je skvělé, že neustále vznikají nové hry, které reflektují naši současnost. Mnohé uslyšíme na festivalu Prix Bohemia Radio v Olomouci a věřme, že nám přinesou bohaté umělecké zážitky.

autoři: Sára Matůšová , Michal Tomeš
Spustit audio

Více o tématu

Naši partneři