Emil Viklický: Hrát jazz? Nejlepší způsob, jak přežít normalizaci
Vystudoval matematiku na Univerzitě Palackého. V 70. letech začal hrát v orchestru SHQ Karla Velebného. Studoval jazz na Berklee College v USA. V dnešní době vystupuje především se svou vlastní kapelou Emil Viklicky „Grand Moravia“ Trio. Na festivalu Prix Bohemia Radio vystoupil spolu s basistou Miroslavem Vitoušem.
Jak k tomu dojde, že se vystudovaný matematik začne živit hudbou?
To je otázka doby. Když dneska někomu vykládáte, že vystudovaný matematik, který měl nabídku na místo na univerzitě, nabídku na dokončení doktorátu, tak jsou všichni překvapení, když se rozhodnete, že to dělat nebudete.
Proč jste se rozhodl nedělat doktorát?
Já jsem tehdy přišel za proděkanem za vědeckou činnost, který mi řekl: „Soudruhu, já ti kašlu na tvoje symetrické polynomy, chceš doktorát, tak budeš studovat marxismus.“ A to já jsem opravdu nechtěl. Takže jsem si vzal své papíry, otočil jsem se na místě a odešel jsem pryč. Dneska to pro někoho, kdo věnoval energii tolika letům studia může být nepředstavitelné, zvlášť v tak perspektivním oboru.
Co jste dělal pak?
Přesunul jsem se do Prahy, kde jsem dva roky hrál pod Petrem Dvorským na pražském Matfyzu. Tehdy jsem začal hrát jazz s Karlem Velebným. To pro mě byl ten nejlepší způsob, jak přežít normalizaci. Zajímavé bylo, že se mě tehdy všichni v mém okolí ptali, proč jdu do Prahy. Mysleli si totiž, že tam jdu dál studovat matematiku. Ale já jim všem říkal, že ne, že já budu hrát jazz s Holanem. (smích)
Dotkly se vás nějak charta, či anticharta v roce 1977?
Já jsem ani nevěděl, že něco takového bylo, že herci museli podepisovat antichartu, aby mohli působit. Oni to našemu kapelníkovi Velebnému asi řekli, ale ten se na nás nejspíš vykašlal a nikam nás nepozval. Já se o tom dozvěděl až z novin. Ale i kdyby mě tam lákali, tak bych tam stejně nešel. Mě zajímaly klavírní partitury, ne politika. Můžu ale říct, že jsem tehdy potkal Václava Havla, který tehdy sebou všude nosil kartáček na zuby, protože ho velmi často zavírali na čtyřiadvacet nebo osmačtyřicet hodin, tak aby si je mohl vyčistit. Ale to už je hodně dávno.
Když říkáte, že je to hodně dávno, jak dlouho se pohybujete v hudební branži?
Už od konce na univerzitě. Napřed jsem si myslel, že jedu do Prahy jenom na rok, pak z toho byly dva, k tomu se přidal třetí. A pak už jsem se nikdy nevrátil.
Vyvíjel jste se v hudbě mezi různými styly, nebo to byl rovnou jazz?
Rovnou jazz. Já jsem ho chtěl hrát vždycky, protože mě bavil. Tehdy tady jazz byl něco zvláštního. V té době totiž spousta velmi talentovaných hudebníků utekla za hranice, a tak to bylo na ostatních, třeba i na mě, aby tady tu úroveň udrželi. Bavilo mě to, tak jsem to dělal.
Proč jste si vybral právě jazz, co na něm obdivujete?
Svobodu. Jazz je totiž dobrodružství a svoboda.
Kdy jste si poprvé sedl ke klavíru?
Někdy na základní škole jsem začal chodit na hodiny piana k paní profesorce Juráškové, která mi krásně postavila ruku, hrála se mnou spoustu materiálu. Díky ní tak mám vystudovaný klavír na úrovni konzervatoře. Byla skvělá, protože věděla, že nemůžu hrát, pro mě trochu romantické blbosti, ale musím hrát techniku, tak to se mnou hrála. I díky ní jsem se pak v USA, kde jsem studoval na Berklee College jazz, neztratil.
Na kolik hudebních nástrojů celkem hrajete?
Hraju na klavír, koketoval jsem s vibrafonem, ale ten jsem měl jenom půjčený, dokonce možná od univerzity. Trochu hraju na bubny a samozřejmě na všechny synťáky. Ale na trumpety ne, to nehraju.
Cvičíte každý den, nebo už jen občas?
Každý den, to musíte, jinak by vám ty svaly ochably. Takže na to musíte sáhnout. To kolik tomu věnuju času záleží na spoustě věcech. Když je nějaký důležitý koncert, tak víc, když ne, tak méně.
Kolik máte doma not, víte to?
Spousty, doslova bych řekl, že až hromady. Opravdu hodně, všelijaké záznamy, filmové partitury, které jsem napsal, skici, tři opery. Je to hromada papíru, všemožně schovaných po sklepě, ale vůbec po celém domě.
Co byste si poslechl raději: gramofonovou desku, cd, nebo mp3?
Mně je to jedno. Ale pochopitelně ta mp3 nemá takový zvuk, takovou kvalitu. Celý život ale poslouchám vinyly, mám jich doma obrovskou sbírku, kolem pětiset kusů. Mám doma i starý gramofon, takže si velmi rád poslechnu něco z těch desek. Pochopitelně mám doma i cédéčka, což je rychlejší, ale už to pro mě kvalitou není ono.
