Marta Kubišová

Po absolvování gymnázia šla pracovat do Poděbradských skláren a v Poděbradech také začala s vystupováním na veřejnosti s místní taneční kapelou. V roce 1961 se dostala do finále soutěže Hledáme nové zpěváky a o rok později vyhrála konkurz do Stop divadla v Pardubicích. V roce 1963 přešla do plzeňského divadla Alfa a odtud zamířila do pražského divadla Rokoko. Přišly úspěchy – zlatá, stříbrná i bronzová Bratislavská lyra, Zlatý slavík, koncerty v Cannes a pařížské Olympii, to již vystupovala v triu s Václavem Neckářem a Helenou Vondráčkovou.  Řada jejích písní vznikla ve studiích Československého rozhlasu za doprovodu Tanečního orchestru Čs. rozhlasu řízeného Karlem Krautgartnerem nebo Josefem Vobrubou (Měsíční fontána, Legendy, Addio, Atlantis a další).

Po sovětské okupaci se její píseň Modlitba pro Martu stala národním protestsongem. Tato okolnost vydatně přispěla k tomu, že od února 1970 měla zákaz veřejného vystupování. Živila se většinou kancelářskými pracemi, ale také třeba lepením sáčků. Po podpisu Charty 77 byla v letech 1977 a 1978 její mluvčí.

Sametová revoluce ji vrátila od prvních chvil do pozice jedné z nejuznávanějších zpěvaček. Stala se symbolem revolučních dnů. Ale na rozdíl od mnoha jiných nezvolila politickou dráhu, rozhodla se podle svých možností pomáhat potřebným (Adventní koncerty v České televizi, pomoc opuštěným zvířatům, podpora obětí čínského režimu apod.).

Je držitelkou Medaile Za zásluhy, Čestné medaile T. G. Masaryka, Řádu T. G. Masaryka, Svatováclavského vyznamenání, Řádu čestné legie a také Thálie.

Dne 17. 11. 2019 v 17:11 zazněla napříč veřejnoprávními i soukromými rozhlasovými stanicemi Modlitba pro Martu jako připomínka sametové revoluce. Dne 3. listopadu 2022 uspořádal Český rozhlas v pražské Lucerně Koncert pro Martu k jejím 80. narozeninám, na kterém byla uvedena do Síně slávy Českého rozhlasu.