Vidět ušima? I to umí správná rozhlasová reportáž

Do pražského studia Českého rozhlasu si proto pozval zkušené reportéry. Přesněji se o své bohaté zkušenosti a postřehy přijeli podělit vedoucí Zpravodajství v Hradci Králové Martin Pařízek, redaktor Zahraniční redakce Pavel Novák a vedoucí Sportovní redakce Miroslav Bureš.

8 fotografií

Pánové si hned v úvodu zavzpomínali na své první reportáže a následně moderátor uvedl dvě ukázky oceněných reportáží z dřívějších festivalových ročníků. Autorem první z nich je Jan Kaliba, který posluchače zavedl až na americký ostrov Tangier. „Náš šéf říká, že rádio lidem nabízí nejlepší obrázky, a to je právě ten příklad, kdy Honza zachází do detailů a posluchač si to umí představit, a navíc ho to musí i bavit,“ komentuje Bureš. „A Honza Kaliba, to je mistr reportáže, skvělá práce,“ doplňuje Pařízek.

Druhá reportáž nese název Fenomén malého fotbalu a za jejím vznikem stojí Jan Suchan. Po skončení ukázky moderátora zajímá, zda se dá scénář reportáže dopředu připravit. „Sporťáci to často dělají tak, že nevypínají mikrofon. Často to je o spontánnosti a o daném momentu, to často dopředu nepřipravíte,“ odpovídá Novák. Ještě v něčem se však sportovní reportáže liší. „Do sportovní reportáže určitě patří i komentování zápasů a živá reportáž, a to je asi to, co je pro nás nejcennější, člověk komentuje to, co vidí do nejmenšího detailu a musí do toho dát emoce, i když jich tam třeba moc není a posluchač musí cítit, že ho to baví,“ říká Bureš.

Miroslav Bureš, Martin Minha, Pavel Novák a Martin Pařízek (zleva)|foto:Khalil Baalbaki,Český rozhlas

Obyčejnému laikovi se slova moderátora, že jde o jednu z nejtěžších disciplín, mohou zdát přehnaná opak je však pravdou. „Někdy se i tří a půl minutová reportáž připravuje dva dny. Půl den až den zabere reportérovi jen dojezd na místo, aby si mohl materiál natočit, pak střih, výběr vhodného materiálu, napsat text, namluvit, a to i někdy na třikrát,“ popisuje reportážní tvorbu Novák. S tím souhlasí i ostatní zúčastnění. „Samozřejmě záleží na tématu a času někdy prostě musíte mít práci hotovou do tří hodin, to pak psaní textu odpadá,“ doplňuje Novák.

Ještě na jednu věc by ale reportéři neměli zapomínat. „Pokud chceme mít dobrou reportáž, musíme s těmi dotyčnými chvíli žít,“ radí Pařízek. Své o tom ví hlavně Pavel Novák, který se jako tvůrce zahraničních reportáží snaží naučit daný jazyk a pokud to jde, poznat i místní prostředí. „V Zimbabwe se mnou nechtěli mluvit, rozmluvili se až poté, co jsem jedl jejich jídlo rukama,“ dělí se o své zážitky.

Cílem tohoto žánru je prodat lidským uším to, co reportéři vidí očima. Vzhledem k tomu jsou důležité doprovodné ruchy a zvuky, které však někdy mohou reportéry naopak pěkně potrápit. „Natáčel jsem v hřebčíně u koní a potřeboval jsem ržání koní. Společně s majiteli jsme se snažili, aby koně zařehtali ale nic,“ popisuje svůj zážitek Novák. „Reportér musí vnímat a slyšet i to, co se děje v okolí. Když uslyší vulgární slovo nebo něco rasistického a nemá šanci to už vystřihnout, je důležité, aby to nepřehlídl, ale okomentoval,“ doplňuje Bureš.

A jak do pracovního života debatujících zasáhla pandemie koronaviru? „Zásahů bylo hodně, ale musíme to zvládnout. Výhodu mají ti, kteří jsou už zkušenější a pohybují se déle ve sportovním prostředí,“ reaguje Bureš. Pandemie ale také výrazně ovlivnila i zahraniční reportéry. „Ztratili jsme křídla. Bylo náročné zařídit, ať máme o jednoho reportéra víc v Americe během blížících se tamních voleb, ale nakonec se nám to povedlo,“ pokračuje Novák. Koronavirus změnil plány i v redakci v Hradci Králové, a to i přesto, že reportéři mívají online schůzky pravidelně. „Museli jsme si zvyknout. Předělat témata a také riskovat své zdraví, protože ze začátku jsme dělali reportáže hlavně o covidu,“ tvrdí Pařízek. A jestli jsou připraveni na druhou vlnu? „Je to podobné, ale ne identické,“ uzavírá Pařízek.