Co poslouchá Štěpánka Fingerhutová, když má „Dlouhou chvíli”?

Roli mladé Iriny v této tragikomické sondě do duše ruského člověka ztvárnila herečka Štěpánka Fingerhutová.

Jak probíhaly zkoušky inscenace Konec rudého člověka? Je běžnou praxí, že při přípravě na roli čtete předlohu? V případě, že inscenace nějakou má?

Knihu jsem si v létě přečetla. Není pro nás ve většině případů povinné předlohu číst, přesto si myslím, že to většina dělá. Včetně mě. Největším důvodem je nejspíš to, že jsem zvědavá, co budu zkoušet, když visí obsazení ještě předtím, než dostanu hotový text. V tomhle jsem tedy román Světlany Alexijevič četla a celé léto jsem žila v abstraktní představě, že inscenace bude vypadat jako kniha – dlouhé monologické promluvy. To se nestalo. Po prázdninách jsem v ruce držela výbornou až něčím čechovovskou hru o jedné rodině od Daniela Majlinga. Zkoušení bylo úžasné. Bez nadsázky nejhezčí za mojí dosavadní divadelní kariéru.

Kdybyste měla zmínit jednu věc, kterou je vám vaše postava v inscenaci Konec rudého člověka blízká, co by to bylo?

To je těžká otázka. Neshledávám s ní tolik podobností. Obě jsme z jiného prostředí i zázemí, ale i přesto je mi blízká a hraju ji moc ráda.

Vaše postava Iriny má ve hře postavení benjamínka. Přistupují k vám tak někdy i herečtí kolegové?

Kolegové mě spíš vnímají jako čerstvou krev. V souboru jsem už čtvrtým rokem a roli benjamínka nejspíš převzal mladší Samuel Toman. Za svými kolegy si pro rady chodím. A to za kolegy všech věkových kategorií, považuji je za dobré herce a dávají dobré rady.

Jaké pracovní postupy režisérů Vám vyhovují? Cítíte na zkouškách tvůrčí svobodu?

S výjimkou autorských inscenací mám ráda, když má režisér k inscenaci připravený jakýsi obecný klíč a důvod, proč má právě teď něco takového smysl inscenovat. To Konec rudého člověka splnil po všech stránkách. Ať už jde o politickou i celospolečenskou aktuálnost nebo zmíněný klíč. Mám ráda precizní režii, jakou má i Michal Vajdička (režisér inscenace Konec rudého člověka). Ten vám vážně naservíruje všechno včetně podtextů, jak na zlatém podnose. Zkrátka naprosto pochopíte, co každou větou říkáte. Je to náramně uklidňující. Pak je pro mě tvůrčí svobodou přinést něco nad rámec.

Pamatujete si, jaká byla Vaše nejnáročnější příprava na roli?

Nejspíš šlo o natáčení seriálu Lynč na České televizi. Hrála jsem zneužívanou holku, co v rámci incestu otěhotní. Na roli jsem se opravdu důsledně připravovala, sledovala rozhovory, detailně rozebírala text. Nosila jsem dokonce doma maketu těhotenského břicha. To je ale výjimka. Většinou se intenzivněji připravuji na role divadelní. Nyní v Dlouhé připravujeme hru z raného období tvorby německého dramatika Bertolda Brechta V džungli měst. Tam si vysloveně bádám nad každou větou.

Podcast Dlouhá chvíle je původní podcastová série Divadla v Dlouhé. Sama jste iniciovala jeho vznik, abyste se seznámila s kolegy. Také jej moderujete. Co vás na tomto formátu baví?

Tvorba tohoto typu mě moc baví. Audiopořady vyhledávám a mám je i poměrně naposlouchané. Podcast vznikl při covidu jako nový obsah divadla a budeme dále pokračovat i v této sezóně. Audio rozhovor má podle mě výhodu oproti tomu písemnému. Předá ještě barvu hostova hlasu, intonaci a styl projevu. Posluchač je pak do něj více vtažen. Host je zase uvolněnější než v projevu na kameru a stejný fenomén potvrzuji i ze strany moderátora.

Co tedy posloucháte, když máte dlouhou chvíli?

Do práce většinou chodím pěšky a tuhle hodinu věnuji právě poslechu. Mám moc ráda rozhovory a podcasty. Vybírám si různé věci – Hosta Lucie Výborné, Filipa Titlbacha, zprávy BBC, Bramboru s vejcem nebo jednoduché příběhy a podcasty ve francouzštině, abych si zase osvěžila svoje zapomenuté znalosti. Baví mě, že mi to umožňuje multitasking.

Můžete srovnat natáčení dabingu a rozhlasové inscenace?

Zkušenější jsem určitě v dabingové tvorbě, které se věnuji několik let intenzivně. Do dabingu jdu většinou s čistou hlavou a s čistou hlavou odcházím. Na výkon se intenzivně soustředím pouze v momentu nahrávání. Režijně se klade největší důraz na technickou preciznost a pak až na výkon. Musím konstatovat, že jako si interpret rozhlasových her nebo audioknih si zatím moc nevěřím. Nejspíš je to nezkušeností. Nejvíc jsem se ve studiu ohřála, když jsme připravovali Konec rudého člověka jako rozhlas pro Audiotéku. Bylo fascinující sejít se s kolegy v nahrávacím studiu a hledat, jak zvukově ztvárnit a nahradit některé jevištní akce. Někde bylo potřeba nazkoušený projev hodně upravit, aby posluchač o něco nepřišel.

Autorky jsou součástí studentské redakce Prix Bohemia Radio.