Herec a čestný prezident festivalu Igor Bareš: Čím dál tím víc se mně zdá fenomén mluveného slova nejsmysluplnější
Herec Igor Bareš je od loňského roku čestným ředitelem festivalu Prix Bohemia Radio. Olomoucký rodák má jako interpret mnoha audioknih s rozhlasem nemalé zkušenosti. Připomeňte si rozhovor u příležitosti jeho první návštěvy festivalu, ve kterém prozradil i to, proč sám preferuje drsné příběhy.
Olomouc je Vaše rodné město, vracíte se sem často?
Já jsem tady vyrostl, snažím se tento region neopustit. Je potřeba se mít kam vrátit, netvrdím, že tady mám hafo kamarádů. Já vůbec nemám v životě hafo kamarádů, ale nastoupit do vlaku v Praze a dvě a půl hodiny jet do Olomouce, to pro mě nepředstavuje žádnou zátěž, naopak je to příjemný výlet, který je spojen s prací, ať už v rozhlase nebo Moravském divadle, kde jsem měl dvakrát možnost hostovat. Nehodlám domov opustit.
Letos Vám měla funkci čestného prezidenta předat Hana Maciuchová, která měla k rozhlasu, ale i Olomouci, stejně jako Vy, velmi blízko. Jak tuto roli vnímáte?
Je to pro mě veliká zodpovědnost a velká společenská událost, jelikož si rozhlasu jako fenoménu vážím čím dál tím víc. Takový ten optický plevel, který se na nás valí z televizních obrazovek bohužel náš národ nekultivuje, rozhlas má v tomto nezastupitelnou roli a zachovává si úroveň.
Vystudoval jste technicko-zemědělskou střední školu, proč následně Vaše kroky směřovaly na JAMU?
Děda ve mně probudil lásku k přírodě, k tomu vedla právě střední škola. Během studia jsem přičichl k amatérskému divadlu, nejdříve teda k historickému šermu. Když jsem to začal intenzivně dělat, tak jsem si s kamarádem řekl, že zkusíme talentové zkoušky na JAMU. Já jsem uspěl, on bohužel ne. Tím, že jsem uspěl, se moje dráha vychýlila. Kdybych neuspěl, podruhé už bych se o to nepokoušel, ta touha ve mně nebyla.
Máte rád historii, interpretoval jste mimo jiné i rozhlasový seriál Toulky českou minulostí. Jaká historická etapa, kterou jste načítal, Vás nejvíce bavila?
Myslel jsem si, že když budu číst Toulky českou minulostí, tak že si všechno budu pamatovat, ale není to tak. Ta rozhlasová práce se vzácně kloubila s tématem historie, ale v hlavě nezůstalo nic (smích). Mám hrozně rád polovinu 19. století, Prusko-rakouskou válku. Obecně se mi líbí nahlížet do minulosti než do té zářivé budoucnosti, která není zářivá.
Máte nějakou historickou osobnost, se kterou byste se chtěl setkat?
No tak asi Špork, protože se mi hrozně líbí Kuks, anebo Valdštejn, jelikož měl evropský rozměr.
Při načítání audioknih, texty záměrně nečtete dopředu (Zdroj: rozhovor Radiožurnálu), aby Vaše emoce a pocity byly při Vaší interpretaci autentické. Spatřujete v tomto nějakou „výhodu“, oproti divadlu, kde své emoce herec dopředu „zná“?
Každý to máme jinak. Jsou lidi, kterých si nesmírně vážím, ty texty mají načtené dopředu, například Táňa Medvecká nebo Pavel Rímský. Ale to je jejich systém, můj systém je, že si tu chvilku u toho mikrofonu prožiju. Kdybych věděl, jak to jde dopředu, tak bych to musel vyrábět a mám trošku strach, že by to bylo znát a slyšet. Musel bych se do toho nutit. Tento způsob mě překvapuje, udivuje a ten mikrofon to pozná, myslím si, že je to takhle dobře. V divadle je to reprodukční záležitost. Víte, že když vstoupíte na jeviště, tak že za dvě hodiny zemřete. Kolikrát to bývá dřina, protože už to člověka tolik nebaví, ale třeba se říkalo, že Karel Höger nikdy pořádně neuměl text a vysvětlovat to tím, že ho to nutí na jevišti přemýšlet, a to je pro diváka zajímavý. Tak já taky neumím text, no (smích).
Co se ještě týče hereckého projevu, tak v jednom rozhovoru jste mimo jiné řekl, že po fázi vciťování následuje fáze předstírání a že „pokud herec předstírá dobře svoji emoci, tak by ji měl cítit i divák. Pokud se to podaří, tak je to známka toho, že herec odvádí dobře svoji práci.” Zajímá mě, zda si musí herec projít fází vciťování, aby mohl být dobrý ve fázi předstírání?
Myslím, že je to úplně logická cesta. Musíte nejdřív něco nabrat, to je to vciťování, zvnějška si něco naskládat, ale pak už není potřeba se v tom hrabat. Pak už je třeba jenom vědět, kam sáhnout. To předstírání není myšleno jako lajdáctví. Bohužel jsou i herci, kteří rovnou předstírají, a to se pozná. Když hrajete Raskolnikova, který zabil dvě stařeny, tak si to nemůžete ani procítit, takovou zkušenost nemáte, většina lidí teda (smích). Takže je potřeba tam dát zástupnou motivaci, jak se tomu odborně říká, a pak už jenom jako loutkář vedete tu postavu.
Jste interpretem mnoha audioknih, tak by mě zajímalo, zda sám preferujete poslech knihy, anebo dáváte přednost klasické knize?
Já jsem velmi nepozorný posluchač, pozornost mi vydrží nejdéle třicet minut, víc ne, proto se mi líbí četby na pokračování. Klasická knížka je ale lepší, především v tom, že když něco přehlédnete, tak se můžete vrátit, na tom audiu už je to obtížnější. V knížce si to můžete nalistovat a ujistit se, knížka je zkrátka dobrá.
Často načítáte nejrůznější hororové příběhy. Mezi Vaše oblíbené spisovatele patří rovněž Vladimír Körner, autor temných příběhů, které byly i zfilmovány. Co Vás na této tematice tak fascinuje/baví?
To byl ten první vjem, kdy jsem vzal do ruky knížku Post bellum 1866. Nevěděl jsem o něm vůbec nic a začal jsem číst. Asi za půl hodiny jsem si řekl, proč tento člověk nepíše scénáře? Pak jsem ale zjistil, že jsem vlastně hloupý, že tenhle člověk se psaním scénářů živí celý život, tak jsem ho začal postupně objevovat v Českém rozhlase Olomouc, ve filmu a následně i osobně. On je, nechci říct úplně skeptikem, ale má jasný názor na věc, který není úplně optimistický, a to je realita. Navíc o tom dokáže mluvit s velikým humorem.
Netajíte se ani tím, že sbíráte kuriozní, děsuplné věci, jakou nejpodivnější či nejzajímavější věc máte ve své sbírce?
Mám lidské kosti, ale lebku nemám (smích). Můj olomoucký dům je zde koncipován trochu jako muzeum, kde mám část věcí, aby to v Praze nezaclánělo. Je to spojeno s tím, že jsem někde s někým, na nějakým výjimečným místě, a to něco mi připomíná ten okamžik. Většinu věcí mám označených číslem nebo popiskem, v tom jsem trošku pedant, to je to, co mě k tomu vede. Jedná se o výjimečná místa, jako jsou hřbitovy, hradní zříceniny..
Nedávno jste načetl knihu Listopád, dystopii o tom, co by se dělo, když by v roce 1989 nepadl komunistický režim. Dále jste načítal mimo jiné Motáky nezvěstnému či velmi provokativní knihu Podvolení. Interpretují se Vám příběhy, které nesou nějaké vážné či kontroverzní téma, snáz?
Zmíněný Listopád byl strašlivý zážitek, ta fikce je naprosto mrazivá. Kdyby to opravdu dopadlo takhle, tak nevím, co bych si počal se svým životem. Mám rád tyhle drsné věci, taky mám rád ruskou klasiku. Ruská klasika je těchto záležitostí plná a není doceněná. Je to taková ta averze vůči ruským autorům, což není úplně na místě. Ať lidi čtou Dostojevského, Čechova, Tolstého, Turgeněva, to jsou totiž často velmi dobrodružné příběhy.
Jakou unikátnost vůbec spatřujete v rozhlasové tvorbě a jakou v divadle?
Na počátku bylo slovo, to slovo samo o sobě má velikou moc. Už ten zmíněný Dostojevskij o tom píše v Bratrech Karamazových. Negativní postava Smerďakov říká, že podle vašeho slova jsem to udělal. To slovo má strašnou fascinaci a taky rozměr. To, že to probouzí fantazii posluchače. Pro mě je to hmota. V rozhlase si člověk může nakládat, pokud mu svolí režisér, jak se mu zlíbí. Jedno slovo se dá říct několika způsoby. Taky mě baví ten proces se k tomu dobrat.
Divadlo je prostě daná věc. Čím dál tím víc se mně zdá fenomén mluveného slova nejsmysluplnější.
Ráda bych se ještě pobavila o inscenaci Scorpios na obzoru, která měla nedávno premiéru v divadle Viola. Jak se Vám v tomto komorním prostředí hraje? Navíc za ztížených podmínek, kdy je postava Churchilla na vozíčku.
Divadlo Viola mě vždycky přitahovalo stylem. Taky se mi splnilo to, že jsem se potkal s Radovanem Lipusem, který to režíroval. Myslím si, že ta hra je dobře napsaná. Byla to pro mě výzva. Přeci jenom to omezení invalidním vozíkem způsobuje to, že herec musí přesně vědět, není tady žádná pomůcka. Ta hra je hlavně výborná v tom, že je to střetnutí dvou názorů, a to mám rád, když má postava svoji pravdu. Líbí se mi, že si divák může vybrat, s kým souhlasí a komu oponuje. Je to vlastně střetnutí umírajícího člověka, který má v sobě obrovskou energii a chce, ale už nemůže. A ona, Greta Garbo (Vilma Cibulková), může, ale už nechce. Oba mají pravdu, nejhezčí na tom ale je, že na konci není vykřičník ani řešení. Ona opouští palubu jachty a on tam zůstává sám.
Mimochodem by to byla výborná rozhlasová hra.
Vnímáte zpětnou vazbu a energii od diváků v těchto prostorech intenzivněji?
Ne, to ne. Během života jsem vyrostl na velkých jevištních, ale taky jsem hrál v malých divadlech, například v Divadle U stolu, to mě velmi profilovalo. Pokud je emoce naplněná a správně prožitá, tak ten rozměr může být jakýkoliv, i v televizi se dá udělat velký gesto, pokud je pravdivý, tak i ta obrazovka to snese, stejně tak i velký jeviště a malý prostor.
Abychom skončili tematicky, tak bych se Vás ráda na závěr zeptala, v čem spatřujete největší smysl festivalu Prix Bohemia Radio?
Není prostě Praha, Ostrava, Brno, ale je taky Olomouc. Je výborné, že je festival zrovna v Olomouci. Pan šofér, který mě včera vezl z Prahy, mi začal povídat o tom, že je pěstounem. Začal mi vyprávět, jak vychovává děti, že si prostě vezme třeba na dva roky dítě, který vypiplá a že si ho pak vezmou zpátky rodiče, anebo k adopci. Jak jsem ho poslouchal, tak jsem byl úplně dojatý, vůbec jsem nevěděl, že takový fenomén existuje. Najednou jsem si uvědomil, že dělat něco, co by mělo smysl, je to, co je v životě důležitý než prodrbat čas nějakýma ptákovinama. Ten chlap mě naprosto inicioval k tomu, že teď jsem tady a že vím, že rozhlas má nějaký smysl. Existuje paní, která si kupuje Týdeník Rozhlas a fixou si zatrhává, co chce poslouchat a večer si to pak naladí a poslouchá. To je prostě výborná věc, než když přijdu domů, pustím si televizi a zjistím, že tam nic není. Furt to rádio má hodnotu, masivní hodnotu, a to jsem si uvědomil, když mě ten chlap sem vezl.
