Martin Chodúr: Na hudbě mě zajímá myšlenka
Před zahajovacím koncertem 34. ročníku festivalu Prix Bohemia Radio, kde s Rozhlasovým Big Bandem Gustava Broma pod taktovkou Vlada Valoviče vystoupila Monika Bagárová, Celeste Buckingham nebo Robo Opatovský, jsme si povídali s jednou z hlavních hvězd večera. Sympatický, usměvavý, bezprostřední, talentovaný. Martin Chodúr.
Na první pohled úplně obyčejný kluk. Na podiu z něj ale srší neskutečný nával energie, radosti a barevný pevný baryton. Tyhle emoce publiku předává na profesionální úrovni už skoro deset let. Nekončící potlesk, který se ozýval olomouckou Redutou, je toho důkazem.
Martine, povídáme si pro festival Prix Bohemia Radio. Posloucháš jako muzikant rád rozhlas, popřípadě jaké stanice Českého rozhlasu a jaké pořady?
Dříve jsem nikdy moc rádio neposlouchal, protože mi hudba, kterou rádia hrála, přišla cizí. Chtěl jsem poslouchat anglickou BBC, ale zjistil jsem, že ji v mém bydlišti, bohužel, nechytáme. Ale poslední dobou rád poslouchám Český rozhlas Vltava, kde se člověk dozví spoustu zajímavých informací, hraje se tam vážná hudba, kterou mám rád, a kterou jsem studoval. Dále jazzová hudba a hlavě tu najdu spoustu rozhovorů a dalších kulturních pořadů, které jsou mi blízké. A někdy si i rád pustím Český rozhlas D dur a Český rozhlas jazz. A nesmím zapomenout ani na Český rozhlas Dvojka, který začal loni vysílat hitparádu Česká dvanáctka. Na sklonku loňského roku do této hitparády byla zařazena má autorská píseň Klidně plakej dál, která se v hitparádě v tomto roce drží už 10 týdnů, a čtyřikrát jsem ji už vyhrál. Jinak jsem v ní obsadil druhá a třetí místa. Rád bych touto cestou poděkoval všem příznivcům, kteří pro mne v této hitparádě hlasují a snad ještě chvíli hlasovat budou.
Kdybys měl možnost stát se moderátorem Českého rozhlasu, jaký pořad bys chtěl moderovat?
Jednoznačně nějaký pořad o spojení hudby a literatury, což mě vždycky zajímalo. Pořad o pochopení hudby, protože každý z nás ji vnímá trochu jinak a vždy je dobré si otevírat obzory. Rozhodně bych si tam zval zajímavé lidi, kteří mají co říct. Asi by to byl pořad, který by se vysílal někdy v nočních hodinách, protože by ho nikdo neposlouchal. Ale to je jedno, mě by to moc bavilo.
Kde se cítíš nejlépe? Na velké stage, v klubu, na komornějším podiu, v nahrávacím studiu?
Myslím si, že hodně záleží na publiku. Jak říkal Leonard Cohen, spousta zpěváků mluví o tom, že mohou hned vidět, jak lidé reagují, že mohou mít hned ten instantní úspěch. Ale bohužel existuje ještě i ta jiná možnost. Opravdu nejvíc záleží na lidech. Pokud je publikum dobré, tak je mi to v podstatě jedno, kde zrovna hrajeme. Na tom velkém podiu člověk přes světla nevidí, kolik je tam lidí, stejně tak jako v malém klubu. Je to spíše o napojení se na publikum a je to o tom, aby člověk cítil, že je tam správně. V tomhle kontextu moc nemám rád festivaly, protože tam interpret nezpívá pro své posluchače, ale pro diváky, kteří přišli na festival, a člověk neví, do čeho jde.
Co je Tvému srdci bližší? Jazz, swing, pop nebo rock?
Všechny tyhle styly, ale zároveň ani jeden z těchto žánrů, protože mě ve veškeré hudbě zajímá myšlenka, která je za tím, ta nálada. Spousta muzikantů poslouchá hudbu proto, aby si poslechla skvělé muzikanty. Řeknou si třeba, že tady ta pasáž byla výborně zahraná, tohle sólo dobře zazpívané. To mě tak úplně nebaví a nikdy nebavilo. Ostatní zase poslouchají hudbu, aby se zabavili, takže to mají jenom jako takovou kulisu, což mi přijde trochu málo. A například ti, co poslouchají vážnou hudbu, jsou natolik zabraní v konstrukci písně, že vnímají jenom prázdné noty, a přemýšlí, jakým způsobem byl tento konkrétní zvuk vytvořený, a proč to ten skladatel napsal přesně takhle. Mě ale zajímá ta myšlenka. Klidně si pustím Public Enemy, hip-hop, protože má v sobě silný sociální podtext a ta hudba skvěle doplňuje to, o čem se tam zpívá. Stejně tak si poslechnu jazz, což je zase úplně o něčem jiném. Je to stejné jako s knihami. Přečtu si horor, komedii nebo nějakou filozofickou knihu. Všechno je to správně, ale to, co od toho čekáš, je odlišné.
Tvůj žánrový rozsah je opravdu široký. Ale přece jenom, existuje ještě nějaký žánr, ke kterému ses ještě nedostal nebo nedozrál? Mimochodem, jaký máš rozsah?
Ono to vlastně souvisí i s tím rozsahem. Když člověk zpívá určitým stylem, kdy je hudba závislá na daném vokálu, znamená to, že ostatní složky musí jít trochu do pozadí. Pokud chceš mít, zjednodušeně řečeno, velkou melodii, tak musíš mít málo textu, protože se to většinou zpívá na á nebo é. Tím může trpět text. Ale zase u písní, které mají krásné básnické texty, tak utrpí melodie, protože textu musí být rozumět. Pokud to není vážná hudba, musí být melodie jednoduchá. S věkem možná dospěji k tomu, že budu moci zpívat skladby více závislé na textu a nejenom na hlasu. Není to něco, co by mě omezovalo, ale spíše v této fázi, kde zrovna jsem, cítím, že je to správné. Hlas se stále mění a většina zpěváků tíhne k tomu, že čím jsou starší, tím zpívají hlubší texty a písně jsou více k zamyšlení. Co se týká mého rozsahu, jsem baryton, ale s tím, že mám rozšířený vrch o několik tonů a zazpívám i basy. O rozsahu se těžko mluví, spíš je to o konkrétních písní, protože člověk sice zazpívá nějaký tón, ale otázka je, zda ho může použít v té dané skladbě. Mám hlas tříoktávového rozsahu.
Stal ses historicky prvním vítězem soutěže Česko Slovenská Superstar. Do soutěže jsi přišel jako tygr z Ostravy, který na svůj věk neuvěřitelně swingoval. Budou synkopy navždy Tvojí láskou, máš pocit, že u nás dochází k renesanci swingové muziky, potažmo i jazzu?
Swingování byl u mě přirozený proces, k swingu jsem vždycky tíhnul, podle zpěváků, které jsem poslouchal. Nikdy jsem nepřemýšlel nad tím, jestli swinguju nebo neswinguju. To je od písni k písni jiné, je to přístupem. Když zpívám nějakou vyloženě rockovou píseň, tak ji nezpívám rovně, ale v podstatě ji swinguju, protože se mi to líbí a přirozeně k tomu tíhnu. Co se týče popularity swingu, myslím, že swing je hudbou své doby, dvacátých třicátých let. Nějaké znovunavázání hudby je takový neo - swing a nic nového se tam nemůže přidat, protože by to už nebyl swing. Je to uzavřený žánr, který pro mě není až tak zajímavý, protože se v něm nedá vymyslet nic nového. Aby si lidé řekli, že tahle skladba je ještě swing, tak musí mít určité atributy. Donekonečna se dají brát rockové nebo popové písně a dělat z nich písně swingové, což jde díky tomu, že má swing právě tyto atributy, které stačí jen zkopírovat a dát do jakékoliv skladby, rázem je z toho swingová píseň. Ale představa, že bych vytvořil nějakou novou hudbu ve stylu swingu, mi přijde úplně lichá. To je, jako kdybych psal novou hudbu ve stylu renesančního madrigalu. Je to něco, co už v dnešní době není a co už se nevrátí a nebude.
Co se týká jazzu… No, to je těžká otázka. U jazzu se musí přemýšlet, a proto ho mám tak rád. Paradoxně, spoustu muzikantů u jazzu poslouchá sólo a řeknou si: Ten teda hraje skvěle, jak dává tóny jeden za druhým. Ale o tom to není. Ti velcí hráči, jako třeba Miles Davis, hráli dobře, ale nebyli nejlepší. Bylo tam spoustu dalších muzikantů, kteří by je sfoukli z podia. Sám Davis říkal, že trumpeta ani není důležitá, že to je prostě nástroj, který se k němu dostal úplnou náhodou. Záleželo mu na té čisté hudbě, myšlence a svobodě, ve které může své myšlenky říkat v rámci jazzu. Jazz jako slovo vlastně znamená být volný.
Jak naučit lidi poslouchat jazz, je trochu jako jak z alkoholika udělat někoho, kdo si dokáže vychutnat koňak. Nalije si trošičku, přemýšlí nad chutí a barvou. Může ho pít celý večer, ale dá si jenom jeden, protože by se zkazila chuť. A stejně tak lidé si mohou poslechnout jazzovou nahrávku, ke které si musí dlouho hledat cestu a přemýšlet nad tím, co jim ta samotná hudba říká. Je to opravdu těžké, dnešní doba je rychlá. Aby měl člověk rád jazz, tak se musí pokusit zpomalit.
Existuje specifický druh jazzu, který lidi poslouchají jako background music. Já si myslím, že to není úplně tak špatné. Třeba takové album Milese Davise Kind Of Blue, to je diamant, na který se dá dívat ze všech úhlů pohledu. To je hudba, která funguje pro absolutně soustředěný detailní poslech. Ale zároveň funguje i jako background music, je to lepší, než si pustit rádio. Ukazuje to sílu hudby, dá se k ní přistupovat různými způsoby. Jde o to, že je těžké něco takového vytvořit, aby to bylo zároveň hluboké, ale zároveň by to pro někoho mohlo být i plytké. Záleží na tom, kdo to poslouchá.
Co si pustíš, když je ti nejhůře? A naopak, když je ti dobře?
Já jsem jako většina lidí takový sadomasochista v tom, že když je mi nejhůř, tak si pustím něco takového, aby mi bylo ještě hůř. Člověk si potom ještě užívá ten pocit, že mu může být ještě hůř. Funguje tam spojení s osobou, která zpívá. Sebelítost je krásná věc, když nikoho neobtěžuje. Člověk si může sedět doma a náramně se litovat. Potom je mu vlastně i líp. Je to druh léčby. Když je mi vyloženě dobře, tak mám takový rituál, že si pustím celé album, na které mám zrovna chuť.
Když jsi zmínil rituál. Máš před koncertem nějaký?
Před koncertem se vždycky pořádně rozezpívám. A chvíli před vystoupením potřebuji být chvíli sám se sebou. Mít alespoň deset minut někde v klidu, kde se můžu soustředit a plně koncentrovat na výkon.
