Nejraději dělám rozhovory. Zavřu pusu a je uklizeno, říká s úsměvem Marie Woodhamsová

Marie Woodhamsová na festivalu Prix Bohemia Radio

Marie Woodhamsová je už skoro dvacet devět let zpravodajkou Českého rozhlasu v Rakousku. Není to ale její první zkušenost s touto prací. Ještě předtím, než v roce 1981 emigrovala, pracovala ve svém rodném Zlíně jako redaktorka i šéfka regionálního oddělení. Na besedě při příležitosti oslav devadesáti pěti let vysílání Českého, potažmo Československého rozhlasu, diskutovala s návštěvníky o všem možném.

Co se vám vybaví, když se řekne Český rozhlas?

Český rozhlas je můj život. Můžu si zavzpomínat, jaké to bylo, když jsem se vůbec poprvé do rozhlasu dostala. Bylo to tehdy díky tomu, že jsem skvěle ovládala češtinu a těsnopis. Práce se mi velmi líbila, protože jsem mohla být v kontaktu s lidmi. Co mě ale fascinuje nejvíc, je to, že se člověk neustále učí, protože potkává stále nové a nové lidi.

S učením nových věcí souvisí také vývoj techniky. Vy jste během besedy vzpomenula, že technika není váš kamarád. Jak vnímáte ten vývoj, tehdy a dnes?

Já vás možná zklamu, ale řeknu vám, že z mého pohledu je to dneska mnohem složitější, daleko těžší. Zatímco vy mladí oponujete a říkáte, že je to lehčí. Takže ty naše názory se nejspíš liší. Pravda ale samozřejmě je, že úplně bez techniky se taky nedá žít. Já taky musím jezdit autem, a když přijde na lámání chleba, tak musím ten rozhovor natočit, postříhat a poslat. Ve zkratce můžu říct, že miluji techniku, ale musí sama fungovat.

Jaký byl důvod k opuštění rozhlasu?

Já jsem ho opustila z toho důvodu, že jsem se provdala za Angličana. Ale neodcházela jsem s tím, že bych brečela. Tehdy totiž byla taková pravidla, takže jsem to chápala. Je to ale pravda, někdo to o mně kdysi napsal, že jsem odešla a ztratila svoji lásku. Ale já jsem podvědomě tušila, že se musím udržovat v kondici, protože kdo ví, co bude. Takže jsem začala pracovat pro rakouskou ORF a dopisovala jsem na Slovensko i do českých novin.

Marie Woodhamsová na besedě festivalu Prix Bohemia Radio

Jaký byl návrat v listopadu osmdesát devět?

V životě nezapomenu na jeden telefonát. Volala mi Olga Jeřábková, tehdejší šéfka redakce radiožurnálu a řekla mi: „Heleďte se, paní Woodhamsová, nechtěla byste už konečně teď pro nás pracovat, když můžete?“ A to byla pro mě rajská hudba, takže já jsem jí samozřejmě hned říkala, že ano, chci. A ona mi říká: „Tak prosím vás pěkně, tak na dvanáctku bychom potřebovali dvě minuty, na hlavní zprávy v šest hodin by to chtělo tak ty čtyři.“ A já jsem sedla a pracovala.

Jaká je podle vás role Českého rozhlasu dnes?

Mohla bych to shrnout do jednoho slova, jedná se o informovanost. Protože když se někde něco děje, noviny nám to hned neobjasní, takže první, co budeme dělat, je to, že zapneme rádio. Takže informovanost je na prvním místě. Proto si myslím, že tam bychom měli hrát odpovědnou roli, aby to bylo seriózní, aby to nebyly informace, kdy jedna paní povídala.

Jak vypadá typický pracovní den zahraničního zpravodaje?

To vám řeknu, že kdybych byla vaše žena nebo matka, neměl byste moc radosti. Záleží na tom, co se děje. V podstatě bych řekla, že od těch devíti do večerních zpráv je to pořád sledování, co se děje a v případě, že musím někam jet něco točit, tak je to skoro dvacetihodinový den.

Co vás na vaší práci baví nejvíc?

Já úplně nejraději dělám rozhovory, protože jak sama říkám, zavřu pusu a je uklizeno. Nemusím totiž dělat žádný střih a podobné technické zázraky.

Dáváte si vy sama nějaký třeba týdenní nebo měsíční plán témat, kterým se věnovat, a která chcete poskytnout Českému rozhlasu?

Ani ne, to nejde. Já dělám věci, které jsou aktuální, takže by to pro mě bylo hrozně moc dopředu. Takže dva tři dny dopředu ano, ale jinak ne.

Zažila jste během své práce někdy horkou chvilku, na kterou dodnes vzpomínáte?

Já jsem si nejvíc užila s Temelínem. Kdyby mi rozhlas chtěl dát velkou medaili za mou práci, tak by to mělo být za Temelín. To byly chvíle, kdy jsme to museli brát s humorem, jinak už to ani nešlo. Já jsem v té době dostala od dvou diplomatek z velvyslanectví takovou krásnou pohlednici. Na té byly krásné České Budějovice a za tím ty dvě temelínské věže s příhodným nápisem národ sobě.

Marie Woodhamsová na besedě festivalu Prix Bohemia Radio