Vstup do profesionálního světa rozhlasu je pro Sluchátko dobrodružstvím, říká Andrea Hanáčková
Středeční večer patřil dětem z olomouckého rozhlasového a divadelního kroužku Sluchátko. Svými krátkými a údernými scénkami přiblížily divákům historické pozadí zrodu rozhlasu.
Zlaté časy rádia nese název inscenace, kterou děti předvedly v divadelním sále na Konviktu. V deseti obrazech humorným způsobem ukázaly, jak se lišilo dravé komerční rádio v Americe od rádia veřejné služby v prvorepublikovém Československu.
Inscenaci společně s dětmi sepsala a režírovala publicistka a divadelní teoretička Andrea Hanáčková, která nám o dětském souboru řekla více.
Kde se zrodil nápad připravit inscenaci Zlaté časy rádia, kterou uvádíte na letošním Prix Bohemia Radio?
Na základě faktu, že v roce 2022 ve směru k BBC a v roce 2023 ve směru k Československému Radiojournalu budeme slavit sto let. Sto let od založení rozhlasu. A jelikož jsme primárně rozhlasový kroužek, rozhodli jsme se, že se zapojíme do oslav výročí tím, že připravíme autorskou divadelní hru, která bude zachycovat dějiny tohoto média. Primárně se soustředíme na začátky 20. a 30. let amerického a československého vysílání.
Čtěte také
Nezastíráte, že se při práci s dětmi v rozhlasovém kroužku Sluchátko inspirujete Dismanovým rozhlasovým dětským souborem, který působí pod Českým, dříve Československým, rozhlasem od roku 1935. V čem je vaše největší inspirace?
Mou inspirací je převážně spojení mluveného slova a divadelního projevu. Kultivace toho, aby děti vnímaly češtinu jako nástroj, kterým se mohou vyjadřovat a popisovat svět kolem sebe. Je to také vnímání rozhlasového média prostřednictvím hry nebo volba témat, která jsou pevně ukotvena v dětském světě. Snažím se děti učit vnímavosti vůči různým jevům ve společnosti, a přitom si udržovat dobrý nadhled a humor.
Sluchátko bylo poprvé pro děti otevřeno v roce 2015. Jaké byly jeho začátky a kam se za těch sedm let vyvinulo?
Na začátku, když byly děti ve druhé třídě, bylo nejdůležitější naučit je dobře poslouchat. To znamená, že jsme začínali s krátkými pohádkami, audio knížkami nebo reportážemi a hromadou lega. Dále jsme si tvořili velké papírové myšlenkové mapy, při kterých jsme se zamýšleli nad určitými tématy a začali vytvářet otázky, vhodné do rozhovorů. Postupem času jsme tyto první pokusy zkoušeli nahrávat, aby si děti zvykaly na svůj hlas. Tyto dovednosti jsme prohlubovali také na pravidelných letních soustředěních. Někdy to nebylo snadné, ale vnímám, jak se za těch sedm let jejich dovednosti pěkně rozvinuly.
Děti, které k vám nově přichází, prochází konkurzem. Jaká jsou jeho kritéria a kolik dětí pak do kroužku pravidelně dochází?
Děláme velmi přátelské konkurzy, které děti moderují sami a tato metoda se nám velmi osvědčila. Noví zájemci o kroužek jsou dětmi hned vtaženi do hry a začínají pracovat s námi. Když to dotyčného baví, tak zůstává. Když zjistí, že to není úplně pro něj, tak odchází. Není to žádný složitý proces a zatím každý, kdo chtěl, tak ve Sluchátku mohl zůstat. Teď se počet členů ustálil a kroužek navštěvuje zhruba šestnáct dětí, což je zvládnutelné a příjemné.
Setkáváte se jednou týdně. Jak vypadají společná odpoledne? Čemu všemu se děti ve Sluchátku učí?
Naše setkání jsou dvouhodinová, tak je možné opravdu ve velké koncentraci pěstovat pozorování, popisování, naslouchání nebo vedení a strukturování rozhovorů. Je důležité, aby děti uměly rozhovor dobře otevřít, správně se zeptat na úvodní otázku, neodbíhaly od tématu, ale pozorně naslouchaly respondentovi a rozvíjely daný rozhovor. Důležitou dovednost, kterou také získají v kroužku, je rozhovor pěkně ukončit a rozloučit se. Postupně přecházíme i k práci s tvůrčím psaním, vytváření si vlastních reportáží a přinášení vlastních nápadů. Všechno to působí jako samozřejmost, ale vůbec to samozřejmé není.
Nedávno jste navázali spolupráci s Radiem Proglas, do kterého připravujete jednou měsíčně pořad Sluchátko v Barvínku. Nyní máte odvysílanou první epizodu. Jak se děti připravují na setkání s profesionálním prostředím?
Pro nás je vstup do tohoto profesionálního světa rozhlasu velkým dobrodružstvím, ovšem zatím jsme na začátku naší cesty. Je to hlavní náplň tohoto školního roku. Natáčíme při každém našem setkání drobné nahrávky, které skládáme do seriálu. Spoustu materiálu, který natočíme, nakonec nepoužijeme. Dbám však na to, aby všechny děti průběžně zvyšovaly své dovednosti v práci s mikrofonem a aby mluvily co nejpřirozeněji svým jazykem. Na Konviktu, kde se scházíme, máme plně vybavené technické zázemí. Když pak ale přijdeme do opravdového studia Radia Proglas, kde děti mají opravdu mluvit na červenou, je to úplně jiná dovednost.
Jaké máte se Sluchátkem plány do budoucna? Máte už v hlavě nějaké další projekty?
Ráda bych se vrátila znovu k malým dětem a znovu s nimi dělala mluvní cvičení a hry pro zapojení hemisfér. Děti to nutí, aby prostřednictvím pohybu něco verbalizovaly. Zvažuji tedy otevření Malého Sluchátka, kde bych pracovala s malými dětmi, protože ty velké budou postupně odcházet na střední a vysoké školy. Zároveň máme v tuto chvíli před sebou velký úkol - zvládnout vysílání, ke kterému jsme se zavázali.
